Článek
Nedávno večer jsem si jen tak projížděla Facebook, když mi přišla nová žádost o zprávu. Bylo to od nějakého staršího pána, kterého jsem v životě neviděla. Jmenoval se Jaroslav a podle profilu mu bylo šedesát pět let. Chvíli jsem váhala, jestli zprávu vůbec otevřít. Většinou takové žádosti od cizích lidí rovnou mažu. Ale zvědavost mi nedala. A to, co jsem si přečetla, mi doslova vyrazilo dech. Nebyla to normální zpráva. Byl to nákupní seznam.
Ten pán neztrácel čas nějakým pozdravem nebo představováním se. Šel rovnou k věci. Napsal mi, že si všiml, že jsem nezadaná, a že on hledá ženu. A hned za to připojil seznam požadavků, jaký jsem v životě neviděla. Stálo tam: „Hledám svobodnou ženu. Podmínky: drobná postava, bezdětná, bez jakýchkoliv rodinných závazků, musí se umět perfektně postarat o domácnost a hlavně se musí starat jen a jen o mě.“
Zírala jsem na ta slova a nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo brečet. Šedesát pět let. ŠEDESÁT. PĚT. A on si hledá partnerku s takovou drzostí, jako by si objednával zboží z katalogu. Hledal mladou, štíhlou ženu bez jakékoliv vlastní minulosti a vlastního života, která by se stala jeho osobní služkou na plný úvazek. Bylo to tak absurdní, až to bylo neuvěřitelné.
Nejvíc mě ale dostala ta část, kde psal, že se musí starat „jen a jen o mě“. Ten muž sám vypadal, že má za sebou celý život, a přesto požadoval od ženy, aby neměla žádné vlastní „zavazadla“. Sám přitom působil jako celý ztracený kufr plný starých krámů a nároků. Jeho arogance byla tak obrovská, že jsem se přes prvotní šok začala vlastně docela bavit.
Mohla jsem tu zprávu smazat. Mohla jsem si ho zablokovat a zapomenout na to. Ale něco ve mně mi to nedovolilo. Ta jeho drzost si říkala o odpověď. Nechtěla jsem být sprostá, to nemám v povaze. Ale rozhodla jsem se, že když on přistupuje k hledání partnerky jako k pracovnímu pohovoru, já mu odpovím stejně.
Chvíli jsem přemýšlela, jak to nejlépe formulovat. Chtěla jsem, aby to bylo vtipné, ale zároveň aby to přesně zasáhlo cíl. Aby pochopil, jak směšně a urážlivě jeho zpráva působí. A pak mě to napadlo. S úsměvem na tváři jsem začala psát svou odpověď.
„Dobrý den, pane Jaroslave,“ napsala jsem slušně. „Váš inzerát mě zaujal. Popis práce zní sice náročně, ale ráda bych se dozvěděla více. Mohl byste mi prosím sdělit, jaké nabízíte za tyto služby finanční ohodnocení? Váš popis totiž zní méně jako vztah a více jako nabídka práce pro služku v domácnosti s povinností se občas pomazlit.“
Odeslala jsem zprávu a s pobavením čekala, co se stane. Nemusela jsem čekat dlouho. Odpověď nepřišla. Místo toho se u jeho jména objevila hláška, že tento uživatel si nepřeje přijímat zprávy. Okamžitě si mě zablokoval.
Vybuchla jsem smíchy. Trefila jsem se přesně do černého. Jeho křehké ego neuneslo, že jsem jeho seznam požadavků nazvala pravým jménem. Chtěl poslušnou a submisivní ženu, která mu bude zobat z ruky. A místo toho narazil na někoho, kdo mu nastavil zrcadlo. A ten pohled se mu zjevně nelíbil.
Celá ta příhoda mi ale zanechala v hlavě i trochu smutku. Kolik takových mužů asi po světě chodí? Mužů, kteří si myslí, že mají právo na kompletní servis od ženy, aniž by sami cokoliv nabízeli? Kolik žen se asi nechá zlákat do takového vztahu ze strachu ze samoty?
Zapálila jsem si doma svíčku a v duchu jsem doufala, že žádná další žena do jeho pasti nespadne. A pokud ano, tak doufám, že bude dost chytrá na to, aby si za své služby účtovala hodinovou sazbu. S DPH a příplatky za víkendy. Protože to, co ten pán hledá, není láska. Je to jen neplacená pracovní síla s připojením na Wi-Fi. A na to by žádná žena neměla přistoupit.
