Článek
Všechno to začalo na Valentýna. Vím, je to trochu kýč, ale chodil jsem tehdy s jednou holkou, nebylo to nic vážného, a myslel jsem si, že by bylo hezké poslat jí do práce kytku. Nic velkého, jen taková malá pozornost, aby měla radost. Seděl jsem v práci u počítače, rychle jsem na internetu vybral nějakou hezkou kytici a snažil se co nejrychleji vyplnit objednávku, než mě uvidí šéf.
V tom spěchu jsem ale udělal osudovou chybu. Do adresy jsem naťukal špatné číslo bytu. Prohodil jsem dvě číslice a vůbec jsem si toho nevšiml. Kliknul jsem na „objednat“, zaplatil a dál jsem to neřešil. O pár hodin později mi přišlo potvrzení, že kytice byla doručena. Čekal jsem na zprávu. Na nějaké „Děkuju, to je milé“ nebo „Ty jsou krásné“. Ale nepřišlo nic. Vůbec nic.
Čekal jsem celý večer. Ticho. Druhý den ráno jsem se probudil a hned jsem kontroloval telefon. Zase nic. Bylo mi to divné a trochu mě to mrzelo. Říkal jsem si, že jsem to možná přehnal, že na ni to bylo moc. Třetí den už jsem se s tím smířil. Fajn, tak asi nemá zájem, pomyslel jsem si. Škoda, ale svět se nezboří. Právě když jsem si v hlavě uzavíral tuhle krátkou a neúspěšnou romanci, ozvalo se zaklepání na dveře.
Otevřel jsem a stála tam žena, kterou jsem nikdy předtím neviděl. V ruce držela tu kytici, kterou jsem před třemi dny objednal. Chvíli jsem na ni jen zmateně zíral. Byla hezká, měla milý úsměv a v očích jí hrály takové malé jiskřičky. „Dobrý den,“ řekla. „Promiňte, že otravuju. Tyhle kytky mi před pár dny přinesl kurýr, ale na kartičce bylo jméno, které není moje. Nechtěla jsem je vyhodit, byly moc hezké. Tak jsem si řekla, že zkusím najít toho pravého majitele.“
Stál jsem tam jako opařený. Všechno mi to docvaklo. To špatné číslo bytu! Bydlela ve stejném paneláku, jen o pár pater níž. „Aha. Páni. Jo,“ koktal jsem. „Ty byly pro jednu slečnu, ale ta se asi moc neozvala.“ Cítil jsem se neuvěřitelně trapně.
Ona se na mě usmála ještě víc. „Tak to je její smůla,“ řekla a ten úsměv mě naprosto odzbrojil. Podávala mi tu teď už trochu povadlou kytici. A pak, když už se otáčela k odchodu, se smíchem dodala: „Máte ale dobrý vkus. Kdybyste zase někdy potřeboval poradit s výběrem kytek, jsem hned o pár pater níž.“
Zavřel jsem za ní dveře a zůstal jsem stát v předsíni, v ruce držel tu neuvěřitelně trapnou kytici a v hlavě mi zněla její slova. Usmíval jsem se jako blázen. Stál jsem tam snad pět minut a přehrával si ten krátký rozhovor. Věděl jsem, že to nemůžu nechat jen tak. Tohle byla náhoda, která se nestává každý den.
Druhý den jsem se rozhodl pro odvážný krok. Znovu jsem otevřel stránky květinářství. Tentokrát jsem ale vybral kytici jednoduchých, žlutých tulipánů a nechal jsem ji poslat na její adresu. A tentokrát jsem si to číslo bytu zkontroloval snad desetkrát. Do kartičky jsem napsal jen krátký vzkaz: „Myslel jsem, že si zasloužíte vlastní.“
Celé odpoledne jsem byl nervózní a čekal, co se stane. A pak, když už jsem to skoro vzdal, jsem uslyšel, jak mi pod dveřmi něco zašustilo. Byl to malý, žlutý lepicí papírek. Třesoucíma se rukama jsem ho zvedl. Stálo na něm jejím krásným písmem: „Posíláte kytky všem svým sousedkám, nebo jsem jen měla štěstí?“
Okamžitě jsem jí odepsal. Ten víkend jsme šli na kávu. A z jedné kávy byly najednou téměř tři hodiny nepřetržitého povídání. Vůbec jsme si nevšimli, jak ten čas utekl. A tak jsme šli znovu. A pak zase. Zjistili jsme, že máme společný smysl pro humor, stejné sny a že si rozumíme jako nikdo jiný.
Dnes je to skoro rok od toho valentýnského omylu. A my jsme stále spolu. Lucie, tak se jmenuje, si ze mě dodnes utahuje, že neumím napsat adresu. A já jí čas od času stále nosím žluté tulipány, zvlášť když nevím, co jiného bych pro ni udělal, abych jí ukázal, jak moc ji miluji.
Je vtipné, jak to v životě někdy chodí. Člověk si myslí, že udělal chybu, že má smůlu a že se mu něco nepovedlo. A přitom to může být ten nejlepší omyl jeho života. Jedno špatně napsané číslo v adrese se pro mě stalo tou nejsprávnější adresou ke štěstí.
