Článek
Je středa, 23. července 2025, a v naší kancelářské kuchyňce v Praze je veselo. Moje kolegyně Jana si právě zalévá kávu a k tomu si pobrukuje nějakou starou písničku od Lucie, která zrovna hrála v rádiu. „Tohle mi připomíná náš maturitní výlet,“ směje se. „To byla jízda. Spali jsme pod širákem, poprvé se opili a řešili kluky. Hrůza, když si na to vzpomenu, ale bylo to super.“
Poslouchám ji a přikyvuju. Usmívám se. A připadám si jako antropolog, který studuje neznámý kmen s fascinujícími rituály. Protože ten svět, o kterém mluví – svět plný zážitků, dobrodružství, průšvihů a života – je pro mě naprosto cizí.
„A co ty, Terez?“ otočí se na mě. „Jakou jsi měla pubertu? Tys byla určitě taková ta hodná šprtka, co?“
Usměju se ještě víc, aby neviděla tu paniku v mých očích. Snažím se v hlavě horečně najít nějakou historku. Nějakou vzpomínku. První pusa za sokolovnou? Útěk z domova? Víkend na chatě jen s kamarádkami? Nic. V mé paměti zeje jen obrovská, šedivá díra.
Protože moje dospívání, zhruba od mých jedenácti do osmnácti let, se skládalo z jediné, donekonečna se opakující rutiny. Ráno vstát a jít do školy. Po škole přijít domů, do našeho panelákového bytu v Mostě. Hodit tašku do kouta. Zapnout televizi nebo počítač. A to bylo všechno.
Nepamatuju si na odpoledne strávená venku s partou. Nepamatuju si na kroužky, sportovní oddíly, letní tábory. Pamatuju si jen zvuk seriálu Ulice z obýváku, blikající obrazovku monitoru a pocit nekonečného, ubíjejícího čekání. Na co? To jsem tehdy nevěděla. Dnes už vím, že jsem čekala na to, až začnu žít.
Nebyla to moje chyba. Nebo ne úplně. V naší rodině se prostě nikam nechodilo. Naši rodiče byli pasivní, bez zájmů, bez přátel. Jejich svět končil dveřmi našeho bytu. Když jsem se jednou zeptala, jestli bych mohla jet na tábor, máma se na mě podívala s nepochopením. „A proč? Co ti chybí doma? Tady máš všechno.“
A tak mě pomalu a jistě zavřeli do své malé, bezpečné klece. Nenaučili mě létat. Nenaučili mě ani chodit. Jen sedět a čekat.
Když dnes vidím filmy o dospívání plné prvních lásek, rebelií a přátelství na život a na smrt, cítím obrovský smutek. Ne proto, že bych to prožila. Ale proto, že jsem to neprožila. Jako by mi někdo z knihy mého života vytrhl celou jednu klíčovou kapitolu.
„Jo, byla jsem spíš klidná,“ odpovím konečně Janě a usměju se tím svým nacvičeným, prázdným úsměvem. Ona spokojeně přikývne a dál vzpomíná na své zážitky.
A já se vracím ke svému stolu a cítím ten známý žal. Netruchlím pro něco špatného, co se mi stalo. Truchlím pro všechno to dobré a normální, co se mi nikdy nestalo. A to je možná ten nejsmutnější pocit ze všech.
Máte také pocit, že vám v dětství nebo dospívání kus života prostě chybí? Že místo vzpomínek máte jen prázdná místa? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Nejste jediní, kdo truchlí pro zážitky, které se nikdy nestaly.
