Článek
Byl to jeden z těch nekonečných úterků, kdy se čas vleče jako med a hodiny na zdi jako by se zastavily. Seděl jsem v naší malé kanceláři v zázemí obchodu, kde pracuji, a probíral se hromadou faktur a dodacích listů. Mozek jsem měl úplně vygumovaný a jediné, na co jsem dokázal myslet, bylo, až konečně padne pátá hodina a já budu moct jít domů ke své přítelkyni Evě. Ten den byl prostě na odpis a já jsem se cítil vyčerpaný a duchem úplně mimo.
V kanceláři se mnou sedí kolegyně Jana. Je to fajn holka, rozumíme si a pracovně nám to klape skvěle. Náš vztah je ale čistě přátelský a profesionální. Povídáme si o práci, občas prohodíme pár slov o tom, jaký byl víkend, ale to je všechno. Nikdy mezi námi nebylo nic víc a ani by mě nenapadlo o něčem takovém přemýšlet. Je to prostě kolegyně, se kterou sdílím osm hodin denně jednu místnost.
Konečně, po tom, co se zdálo jako věčnost, ručička na hodinách ukázala na pětku. Ten pocit úlevy byl nepopsatelný. Okamžitě jsem vypnul počítač a začal si balit věci. Vytáhl jsem z kapsy mobil, abych napsal Evě, že už vyrážím domů. Byla to naše každodenní rutina. Poslal jsem jí zprávu: „Lásko, už jedu domů. Mám něco koupit k večeři?“ a telefon zase schoval.
V hlavě už jsem byl úplně jinde. Představoval jsem si, jak si dám horkou sprchu, jak se svalím na gauč a jak mi Eva bude vyprávět, jaký měla den. Moje myšlenky byly tak zabrané do vidiny klidného večera, že můj mozek přepl na autopilota. Vstal jsem, přehodil si přes rameno batoh a otočil se k Janě, abych se rozloučil, jako to dělám každý den.
A v tu chvíli se to stalo. Moje pusa byla rychlejší než můj unavený mozek. Místo abych řekl obvyklé „Tak já padám“ nebo „Měj se, zítra ahoj“, z mých úst vyletěla úplně jiná věta. S naprostou samozřejmostí jsem se na ni usmál a řekl: „Lásko, já už jdu.“
V první vteřině jsem si to ani neuvědomil. Otočil jsem se a s pocitem blížící se svobody jsem vyšel ze dveří. Ušel jsem asi polovinu chodby, když mi to najednou došlo. Zastavil jsem se uprostřed kroku. „Lásko?“ problesklo mi hlavou. „Já jsem jí řekl LÁSKO?!“ Polil mě studený pot. „Ne. To se nestalo. To se mi jen zdálo.“ Ale věděl jsem, že se mi to nezdálo.
Ten pocit trapnosti byl téměř fyzický. Cítil jsem, jak mi rudnou tváře a uši. Co si teď o mně proboha musí myslet? Že s ní flirtuju? Že jsem se zbláznil? Věděl jsem, že to nemůžu nechat jen tak. Musel jsem se vrátit a nějak to vysvětlit. Ta cesta zpátky ke dveřím naší kanceláře byla ta nejdelší a nejpotupnější cesta v mém životě. Každý krok byl utrpením.
Opatrně jsem nakoukl zpátky do kanceláře. Jana seděla u svého stolu, nehnutě, a s pusou dokořán zírala na monitor. Vypadala, jako by právě viděla ducha. Bylo na ní vidět, že se snaží zpracovat, co se právě stalo. Když si mě všimla, její výraz se změnil z šoku na naprosté zmatení.
Začal jsem koktat a ze všech sil jsem se snažil najít správná slova. „Jani… ježiš… promiň,“ blekotal jsem. „Já… já jsem zrovna psal přítelkyni… a byl jsem duchem úplně mimo… celý den jsem dneska úplně vygumovanej… omlouvám se, to bylo strašně trapný.“ Chtěl jsem se propadnout hanbou do země.
Chvíli bylo ticho. Jana na mě stále zírala a já jsem čekal na její reakci. A pak se to stalo. Její zmatený výraz se změnil a ona vybuchla smíchy. Nebyl to žádný zdvořilostní smích. Byl to hlasitý, upřímný, hurónský smích. Smála se tak, až jí tekly slzy. A v tu chvíli ze mě spadla všechna ta tíha a trapnost. Začal jsem se smát taky. Smál jsem se sám sobě, své hlouposti a celé té absurdní situaci.
Když jsme se konečně uklidnili, jen mávla rukou a řekla: „V pohodě, chápu. Dneska to byl den na nic.“ Poděkoval jsem jí snad stokrát a konečně jsem odešel doopravdy. Cestou v tramvaji jsem nad tím stále kroutil hlavou a usmíval se. Bylo to neuvěřitelně trapné, ale díky Janině skvělé reakci se z toho stala jen vtipná historka.
Když jsem večer všechno vyprávěl Evě, smála se tak, až se za břicho popadala. Řekla, že jsem prostě nepoučitelný romantik, který svou lásku rozdává na všechny strany. Vím jistě, že mi to Jana v práci bude ještě dlouho připomínat. A i když se při každé vzpomínce na ten okamžik stále trochu červenám, jsem vlastně rád, že mám kolegyni, se kterou se dá zasmát i té největší trapnosti.
