Článek
Před pár měsíci se mi splnil sen. Konečně jsem se osamostatnil a nastěhoval se do svého prvního vlastního bytu. Je to jen malá garsonka v paneláku na kraji města, ale pro mě je to království. Poprvé v životě jsem byl svým vlastním pánem. Také jsem si poprvé v životě uvědomil, že ani nevím, jak se správně vaří rýže, aniž bych se nepodíval na internet. Učil jsem se žít a bylo to skvělé. A právě tehdy jsem poznal paní Kaplanovou.
Paní Kaplanová bydlí v bytě přímo naproti mně. Je to stará paní, může jí být přes osmdesát, a chodí o holi, která má na rukojeti zabudované malé světýlko. Většinou ji potkávám v jejím oblíbeném županu s vyšitými kočkami. Je z ní cítit taková ta klasická babičkovská energie, která člověku okamžitě zlepší náladu.
Jednoho dne, zrovna když jsem se vracel z práce, jsem ji potkal u schodů. Zrovna se nám v domě porouchal výtah a ona se s námahou snažila vynést nahoru dvě těžké tašky s nákupem. Samozřejmě jsem jí okamžitě nabídl pomoc. Vzal jsem jí tašky a vynesl je až k jejím dveřím. Byla mi nesmírně vděčná. Dala mi karamelku a řekla: „Ty jsi tak hodný chlapec. Úplně jako můj vnuk Pavel.“
Myslel jsem si, že jen tak hezky vzpomíná. Ale mýlil jsem se. Od toho dne pro ni přestal existovat Petr. Stal se ze mě Pavel. Pokaždé, když jsme se potkali na chodbě, zdravila mě slovy: „Ahoj Pavlíku, jak se máš?“ Zpočátku jsem se ji snažil opravovat. „Ale já jsem Petr, paní Kaplanová,“ říkal jsem jí slušně. Ona na mě ale jen přimhouřila oči a řekla: „Nedělej potíže, Pavle.“
Asi po třetím pokusu jsem to vzdal. Bylo to marné. A vlastně mi to ani tolik nevadilo. A tak jsem se pro ni stal Pavlem. Můj nový život v roli jejího vnuka měl i své výhody. Často mi klepala na dveře a v ruce držela krabičku s jídlem. Většinou to byly nějaké záhadné zapečené těstoviny nebo buchty. „Tady máš, najez se,“ říkávala. „Jsi moc hubený. Pavel byl taky takový hubeňour. Chudáček.“
Neodporoval jsem. Jídlo zdarma se přece neodmítá, zvlášť když člověk žije sám a moc vařit neumí. A musím říct, že vařila naprosto božsky. Náš vztah se prohluboval. Občas jsem jí zašel na nákup, jindy jsem jí pomohl s něčím v bytě. A ona se o mě starala jako o vlastního. Bylo to vlastně docela milé.
Asi před měsícem ale naše hra postoupila na úplně novou úroveň. Pozvala mě k sobě na „rodinnou večeři“. Myslel jsem si, že tam budeme jen my dva, možná ještě její kočka. Ale když jsem vešel do jejího bytu, zůstal jsem stát jako opařený. U stolu seděla polovina její skutečné rodiny. Její dcera s manželem a jejich děti. Všichni na mě zírali s němou otázkou v očích: „Kdo je tenhle kluk?“
A pak přišel ten vrchol. Paní Kaplanová mě s hrdostí v hlase představila. „Tak se všichni seznamte, tohle je Pavel. Právě se nám vrátil z práce v Německu.“ V tu chvíli bych se nejraději propadl do země. Ocitl jsem se uprostřed šíleného divadla, kde jsem hrál roli vnuka, který se právě vrátil z Německa, pracuje v IT a stále hraje na trumpetu.
Na trumpetu jsem nesáhl od páté třídy, ale jen jsem se usmíval a přikyvoval, jako bych se ucházel o hlavní roli v nějakém seriálu. Celý večer byl neuvěřitelně trapný a zároveň neskutečně vtipný. Rodina byla očividně zmatená, ale nikdo se neodvážil babičce odporovat.
A teď přijde ten největší zvrat. Když jsem odcházel, paní Kaplanová si mě vzala stranou. „Já vím, že nejsi Pavel,“ zašeptala mi s šibalským úsměvem. „Ale jsem ráda, že tě mám nablízku.“ Zůstal jsem na ni jen zírat. Ona to celou dobu věděla! Nebyla zmatená. Byla jen osamělá a vybrala si mě jako svého náhradního vnuka.
Minulý týden mě zavolala, abych jí pomohl naladit televizi. Když jsem to spravil, jen tak mezi řečí prohodila: „Až tady nebudu, vezmeš si ty moje porcelánové kočičky, viď? Už jsem to napsala do závěti.“ Znovu jsem zůstal stát jako opařený. Takže teď budu dědit sbírku porcelánových koček. Protože jsem se omylem stal vnukem cizí paní.
A víte co? Vlastně mi to nevadí. Mám paní Kaplanovou upřímně rád. Je to skvělá, i když trochu svérázná dáma. A myslím, že ten skutečný Pavel, ať už je kdekoliv, by si to přesně takhle přál. Stát se součástí rodiny, i když jen omylem, je vlastně docela hezký pocit.
