Článek
Přesně takhle končí většina mých pokusů o navázání hlubšího vztahu. Ať už je to rande z Tinderu, nebo jen posezení u piva s novou kolegyní z práce. Vždycky to začne stejně. Prvních dvacet minut jsem okouzlující, vtipná a normální. A pak přijde ta chvíle.
Stačí jedna nevinná, osobní otázka. „A co vaši, bydlí daleko?“ A já, místo abych odpověděla „Jo, asi dvě hodiny vlakem,“ otevřu ta stavidla. Začnu mluvit. O své emočně chladné matce. O svém věčně kritickém otci. O tom, jak jsem se celý život cítila neviditelná. Během patnácti minut vysypu na stůl v kavárně v Karlíně celý obsah své třinácté komnaty.
A pak se odmlčím, vyčerpaná a zranitelná, a podívám se na osobu naproti. A vidím to. Ten zdvořilý, lehce vyděšený úsměv. Ty oči, které říkají: „Páni, tohle je na mě moc.“ Následuje nevyhnutelné „už budu muset jít“ a slib „určitě se ozvu“, který se nikdy nenaplní.
Proč to dělám? Proč se pokaždé znovu a znovu dopouštím tohohle sociálního sebevraždění?
Dlouho jsem si myslela, že jsem prostě jen divná. Příliš intenzivní. Poškozená. Až nedávno mi došlo, že to není povahový rys. Je to strategie přežití. Zoufale neúspěšná, ale strategie.
Každý nový člověk v mém životě je pro mě potenciální záchrance. Jsem jako to ztracené káčátko z dětské knížky, které běhá po světě a každého se ptá: „Nejsi ty moje máma?“ V mé hlavě probíhá zoufalá sázka: „Když mu ukážu úplně všechno, tu nejtemnější a nejbolestivější část sebe, možná… možná právě on bude ten, kdo neuteče. Kdo se na mě podívá a řekne: ‚Vidím tě. A chápu tě.‘“
Je to neustálá, podvědomá touha po validaci. Po tom, aby mi konečně někdo dal to, co jsem nikdy nedostala jako dítě. Ten pocit, že jsem milovaná ne navzdory svým jizvám, ale i s nimi.
Jenže tenhle jackpot nikdy nepadne. A po každém takovém večeru přijde ta strašlivá rána do břicha. To zjištění, že jsem opět hledala bezpodmínečnou mateřskou lásku u cizího člověka. A že jsem ho tím jen vyděsila.
A tak se kruh uzavírá. Zase jsem sama ve svém bytě. A k té původní samotě se přidá ještě nová, čerstvá vrstva studu. Začnu se nenávidět. „Jsi hrozná. Jsi trapná. Proč prostě nemůžeš být normální?“ Ten hlad po spojení, který mě donutil mluvit, mě nakonec uvrhne do ještě hlubší izolace. A já vím, že příště to udělám zase. Protože ta naděje, že tentokrát to třeba vyjde, je to jediné, co mám.
Máte i vy pocit, že se někdy snažíte slovy zaplnit prázdnotu? Že v touze po spojení řeknete víc, než jste chtěli? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Možná zjistíme, že největší spojení najdeme v přiznání, že se všichni občas cítíme sami.
