Článek
Všechno to začalo na Štědrý večer. Moje sestra Klára u nás jako každý rok přespávala. Je to naše tradice. Po večeři, když děti usnou, se z nás stávají „Santovi pomocníci“. Společně skládáme hračky, aranžujeme je pod stromeček a vždy se u toho nasmějeme. Byla pro mě víc než sestra, byla mou nejlepší přítelkyní. A právě proto to, co udělala, tak nepochopitelně bolí.
Ten večer byl ale trochu napjatý. Náš třináctiletý syn Adam prochází těžkou pubertou. Odmlouvá, bouchá dveřmi, předstírá, že nerozumí jednoduchým pokynům. Pracujeme na tom doma, mluvíme s ním, ale je to boj. U štědrovečerní večeře řekl své tříleté sestřičce, že Ježíšek neexistuje. Okamžitě jsme ho s manželem napomenuli, že to nebylo hezké. To ho ale jen vyprovokovalo k hádce. Skončilo to jako vždy: utekl nahoru a práskl dveřmi. Můj manžel pak šel za ním a v klidu si s ním promluvil. Klára a její snoubenec byli u toho všeho přítomni, ale nic neříkali. Později se Adam omluvil a zdálo se, že je vše v pořádku.
Po vánočních prázdninách se syn vrátil do školy. Hned první den si ho ale ze třídy odvedla pracovnice ze sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) a vyslýchala ho, jak se k němu rodiče chovají. Byl zmatený, ale upřímně jí řekl, že své rodiče miluje a že je doma všechno v pořádku. Přiznal, že ho občas potrestáme zákazem elektroniky, a že se někdy hádáme, ale že ví, že to děláme, protože ho milujeme.
Ve stejné době se mi zhroutil svět i z jiného důvodu. Mám epilepsii, ale deset let jsem neměla jediný záchvat. V prosinci se mi ale z ničeho nic vrátily, a to hned tři za sebou. Zrovna když jsem seděla v ordinaci neurologa a připravovala se na vyšetření, mi přišla hlasová zpráva. Byla to ta samá pracovnice z OSPOD. Oznámila mi, že druhý den přijde k nám domů, aby vyslechla nás a naši tříletou dceru. Okamžitě jsem tu zprávu sdílela s manželem. Byla jsem v takovém šoku, že jsem nedokázala ani mluvit.
Druhý den, vyčerpaná po sérii testů, jsem ji přivítala u nás doma. A tehdy jsme se dozvěděli, z čeho nás anonym obvinil. Zaprvé, že můj manžel je alkoholik s problémy se vztekem. Zadruhé, že naše děti hladoví a nemáme doma žádné jídlo.
Byla jsem v naprostém úžasu. K prvnímu obvinění: ano, na Štědrý večer jsme si dali víno k večeři. Ale jediný, kdo se ten večer opil, byla moje sestra, která sama vypila téměř celý balík piva. Můj manžel nemá absolutně žádné problémy se vztekem.
K druhému obvinění: když sociální pracovnice procházela náš dům, ukázali jsme jí naši spíž, lednici a mrazák. Doslova se nahlas zasmála a řekla: „Máte tu dost jídla, abyste nakrmili celou rodinu na tři měsíce.“ Bylo naprosto zjevné, že je to lež.
Když odcházela, řekla nám větu, na kterou nikdy nezapomenu: „Jsem vděčná, že řeším případ ve funkční domácnosti se šťastnými a zdravými dětmi, obvykle je to přesně naopak.“
Dnes nám zavolala, že případ s okamžitou platností uzavírá. Po rozhovoru s mými rodiči a bratrem se všichni shodli, že to musela být moje sestra. Nikdo jiný u té scény na Štědrý večer nebyl.
Jsem zdrcená. Moje vlastní sestra, které jsem důvěřovala, využila nejtěžší období mého života – návrat mé nemoci, problémy se synem – a pokusila se mi vzít děti. Její chování po návštěvě sociální pracovnice to jen potvrdilo. Nejdřív mi neustále volala a psala, ať jí okamžitě řeknu, jak to dopadlo. Když jsem jí napsala, že dobře, od té doby se mnou nemluví.
Vím, že ji musím konfrontovat. Ale nevím jak. Cítím se zrazená a neuvěřitelně zraněná. Nechci reagovat emocionálně, ale chci, aby věděla, že to, co udělala, bylo neodpustitelné. Zničila důvěru a možná i celý náš sesterský vztah.
