Článek
Moje tichá válka se sousedem začala letos na podzim. Miluji svůj dům a zahradu, je to mé útočiště, místo klidu. Podzim je mé nejoblíbenější roční období, ty barvy, ten svěží vzduch. Nevadí mi ani práce, která s ním přichází – hrabání listí beru jako formu relaxace. Tedy, brala jsem to tak, dokud se můj soused nerozhodl, že mi svou práci přidá.
Můj soused, říkejme mu pan Novák, je majitelem monstrózního fukaru na listí. Není to žádný malý elektrický pomocník, je to benzínový stroj, který zní, jako by vedle vašeho domu startovalo letadlo. A pan Novák ho miluje. Každou sobotu ráno mě probudil jeho řev a já jsem věděla, že víkendový klid právě skončil.
První víkend jsem si toho nevšimla. Když jsem odpoledne vyšla na zahradu, zdálo se mi, že mám listí o něco víc než obvykle, ale přisuzovala jsem to větru. Shrabala jsem to a neřešila. Druhý víkend se situace opakovala, ale tentokrát jsem ho u toho viděla. Stál na hranici svého pozemku a s pečlivostí chirurga foukal veškeré listí ze své dokonale udržované zahrady na tu mou.
Byla jsem v šoku. Ale řekla jsem si, že to byla možná náhoda. Možná si nevšiml, kam vítr fouká. Znovu jsem v tichosti shrabala dvojitou porci listí a doufala, že se to už nebude opakovat. Samozřejmě, že se to opakovalo. Třetí víkend už to bylo naprosto zjevné a záměrné.
Rozhodla jsem se ho konfrontovat. Počkala jsem, až vypne svůj pekelný stroj, a s co nejmilejším úsměvem jsem přešla k jeho plotu. „Dobrý den, sousede,“ začala jsem. „Mohla bych vás poprosit, abyste nefoukal listí na můj pozemek? Přidělává mi to spoustu práce navíc.“
Podíval se na mě s výrazem falešné nevinnosti. „Ale, víte, jak to je,“ řekl a mávl rukou. „Vítr si s tím stejně dělá, co chce. To se prostě stane.“
Zůstala jsem na něj zírat. Vítr? pomyslela jsem si. Ten vítr držíte v ruce a má výkon průmyslového motoru! Ale nahlas jsem neřekla nic. Jen jsem se otočila a šla zpátky domů. Věděla jsem, že hádky a prosby nikam nevedou. A tak se ve mně zrodil plán.
Následující sobotu jsem jen čekala. Pan Novák opět nastartoval svůj fukar a s velkou parádou mi přesunul veškeré své listí na můj trávník. Pak spokojeně uklidil svůj stroj a šel si domů dát kávu. A tehdy začala moje část.
Vzala jsem si hrábě a největší kolečko, jaké máme. Metodicky a v naprosté tichosti jsem začala hrabat. Ale nehrabala jsem listí na kompost. Hrabala jsem každé stéblo, které mi poslal přes hranici, a nakládala ho na kolečko.
Zřejmě ho zaujalo to ticho. Objevil se v okně a díval se, co dělám. A já jsem se dívala zpátky. S plným kolečkem jeho vlastního listí jsem pomalu přešla přes ulici. Neřekla jsem ani slovo.
Došla jsem až k jeho dokonale čisté příjezdové cestě, přímo před dveře jeho garáže. Zvedla jsem kolečko a s jedním plynulým pohybem jsem mu celý jeho podzimní nepořádek vysypala doprostřed cesty.
Celou dobu jsem se mu dívala přímo do očí. Když bylo kolečko prázdné, jen jsem na něj mírně kývla, jako bych mu děkovala za spolupráci, a s prázdným kolečkem jsem se vrátila na svou zahradu.
Jeho výraz byl k nezaplacení. Byl to mix šoku, vzteku a absolutního nepochopení. Zůstal stát v okně ještě několik minut.
Od té doby uplynul týden. Jeho fukar na listí jsem neslyšela.
Včera jsem ho dokonce viděla, jak své listí hrabe do pytlů. Jako normální člověk.
Někdy je tichá a názorná lekce mnohem účinnější než jakákoli hádka.
