Článek
Tohle je můj nejkratší příběh o tchyni, ale možná ten nejlepší. S manželem Petrem jsme se roky snažili o miminko. Prošli jsme si kolečkem vyšetření, zklamání a planých nadějí. Nakonec jsme se smířili s tím, že vlastní dítě mít nebudeme, a naše srdce se s obrovskou láskou a nadějí upnula k adopci. Věděli jsme, že chceme dát domov dítěti, které ho potřebuje.
Když jsme se o našem rozhodnutí zmínili Petrově matce Marii, doufali jsme v tiché přijetí, ne-li přímo v podporu. Místo toho jsme dostali ledovou sprchu.
„Nikdy bych nepřijala cizí krev do naší rodiny,“ pronesla s naprostým klidem a pohrdáním. „Adoptované dítě není skutečné vnouče. A já ve svém domě žádné takové nechci.“ Ta slova bolela víc, než si dokázala představit. Jako by nám s definitivní platností zabouchla dveře před nosem.
K jejímu citovému vetu se přidal i praktický problém. Adopční proces, zvláště pokud jsme chtěli co nejvíc urychlit čekání, byl finančně náročný. V té době jsme si to prostě nemohli dovolit. Náš sen byl na dosah, ale zároveň tak strašně daleko, zablokovaný předsudky a nedostatkem peněz.
Pak ale zasáhl osud tím nejironičtějším možným způsobem. Jednoho dne zazvonil telefon. Tchyně zemřela. Náhle, nečekaně. Necítili jsme smutek, spíše jen prázdnotu a šok z konečnosti toho všeho.
A pak přišel další šok. Dědictví. Ukázalo se, že nás zahrnula do své závěti. A v tu chvíli nám to s Petrem došlo. Její peníze. Peníze ženy, která se tak urputně bránila naší touze po rodině, nám najednou mohly splnit ten největší sen. Ta ironie byla téměř dokonalá.
A tak se stalo. Použili jsme její peníze, abychom pokryli veškeré náklady spojené s adopcí. O pár měsíců později jsme si domů přivezli naši dceru, naši Aničku.
Naše tchyně by se asi obracela v hrobě. Ale ten nejlepší zvrat přišel nakonec. Zbytek její rodiny – bratranci, tety, strýcové – naši Aničku naprosto zbožňuje. Přijali ji s otevřenou náručí jako vlastní. Holčička, kterou ona nikdy nechtěla, se stala milovaným středobodem přesně té rodiny, kterou se snažila „chránit“. Její vlastní předsudky byly poraženy jejími vlastními penězi. A to je ta nejsladší spravedlnost.
Někdy si život napíše ty nejironičtější scénáře. Máte i vy příběh o tom, jak se zlo obrátilo v dobro nebo jak osud zařídil dokonalou spravedlnost? Podělte se o něj na pribehy.kral@seznam.cz.
