Článek
Pracuji jako státní úřednice v jedné z těch nádherných, historických budov v centru Prahy. Vysoké stropy, stará parketová podlaha a okna, kterými by mohl projet kočár. Má to své kouzlo, ale také své nevýhody. Jednou z nich jsou sociální zařízení. Pro naše dvě patra, kde sedí desítky lidí, máme k dispozici jedny jediné, maličké toalety se dvěma kabinkami a jedním umyvadlem. Často je to zdroj drobných nepříjemností a front, ale až do včerejška jsem si nemyslela, že by se toto místo mohlo stát dějištěm tak absurdního dramatu.
Bylo páteční odpoledne, krátce po druhé hodině. Právě jsem se vrátila z dlouhé a únavné porady, během které jsem do sebe ve snaze udržet pozornost nalila dva velké hrnky kávy. A jak už to tak bývá, káva se po chvíli začala hlásit o své právo opustit mé tělo. A to poměrně naléhavě. Rychlým krokem jsem se tedy vydala po dlouhé chodbě k oněm jediným záchodům.
Už když jsem se blížila, slyšela jsem zpoza dveří tlumený hlas. S povzdechem jsem si řekla, že je alespoň volno a nebudu muset čekat. Otevřela jsem dveře a uviděla kolegyni z vedlejšího oddělení, kterou znám jen od vidění. Stála u umyvadla, zády ke mně, a živě gestikulovala, zatímco si s někým povídala po telefonu.
Nevěnovala jsem jí velkou pozornost a zamířila k jedné z volných kabinek. V tu chvíli se ale žena otočila, zvedla ruku v gestu, které mě mělo zastavit, a mírně si odtáhla telefon od ucha. Podívala se na mě s lehce podrážděným výrazem, jako bych ji vyrušila při něčem nesmírně důležitém.
„Promiňte, mohla byste prosím počkat venku, než si dotelefonuju?“ pronesla tónem, který nepřipouštěl diskuzi. Zůstala jsem stát jako opařená. Na vteřinu jsem si myslela, že jsem se přeslechla. Ta žena po mně skutečně chtěla, abych opustila veřejné toalety a šla čekat na chodbu, protože ona si potřebuje v klidu a soukromí vyřídit svůj hovor.
V hlavě se mi přehrálo několik možných scénářů. Mohla jsem se pokorně omluvit a odejít. Mohla jsem se s ní začít hádat. Ale má fyzická potřeba byla v tu chvíli tak akutní, že zvítězila nad jakýmkoliv šokem nebo chutí k hádce. Potřebovala jsem na záchod, a to hned.
Podívala jsem se jí zpříma do očí a co nejklidněji, ale naprosto pevně jsem pronesla jediné slovo: „Ne.“ A pak jsem dodala: „Je to naléhavé.“ Bez dalšího pohledu jsem ji obešla a zavřela se v kabince.
Slyšela jsem, jak si teatrálně povzdechla do telefonu. „Počkej chvilku, Aničko,“ řekla hlasitě, aby bylo jasné, že mluví o mně. „Musím odejít z místnosti, ve které jsem. Někdo mě tu ruší.“ Ta drzost mi naprosto vyrazila dech. Já ji ruším? V místnosti, která je k tomu určená?
O pár vteřin později jsem slyšela, jak klaply dveře a v místnosti zavládlo ticho. Konečně. Zatímco jsem si ulevovala, přemýšlela jsem nad absurditou celé situace. Jak může být někdo tak neuvěřitelně sobecký a bezohledný?
Komu přijde normální udělat si ze společných toalet svou soukromou telefonní budku a pak se ještě urazit, když je někdo chce použít k účelu, pro který byly postaveny? Pokud nechci, aby mi v pozadí telefonátu zněly zvuky splachování, tak přece nebudu telefonovat na záchodě. Je to tak prosté.
Tento zážitek mi jen potvrdil, jak se s příchodem mobilních telefonů naprosto smazaly hranice mezi soukromým a veřejným prostorem. Lidé křičí své nejintimnější problémy do telefonů v tramvaji, v obchodech, v čekárnách u lékaře. A teď, jak se zdá, si dokonce nárokují právo na soukromí na veřejných toaletách.
Když jsem odcházela, přemýšlela jsem, co by se stalo, kdybych ji poslechla. Představila jsem si sama sebe, jak trapně přešlapuji na chodbě, zatímco ona si v klidu klábosí. Ta představa mě rozzuřila. Byla jsem na sebe hrdá, že jsem se nenechala zastrašit a stála si za svým.
Vracela jsem se ke svému stolu a kroutila hlavou. Někteří lidé si zřejmě myslí, že se celý svět točí jen kolem nich a jejich telefonních hovorů. Ale já jsem si včera odpoledne dokázala, že i prosté a tiché slovo „ne“ může být malým, ale nesmírně důležitým vítězstvím zdravého rozumu nad absurditou a lidskou drzostí.
