Článek
Když se řekne milionář, vybavíme si charakteristicky zejména solventního padesátníka, který vybudoval úspěšnou firmu. Řeč však není o tzv. dolarových milionářích, původní definice tohoto termínu totiž říká, že takový jedinec disponuje majetkem, nebo kapitálem v hodnotě aspoň jednoho milionu v libovolné měně. Tedy i v tuzemských korunách.
Což znamená, že prakticky každý, kdo vlastní nemovitost, může být za milionáře považován. S vlastnictvím to ale není tak jednoduché. Většina Čechů si za tímto účele, bere hypotéku. Tu splácí podle dostupných dat už každý třetí obyvatel republiky.
A ačkoli technicky vzato nemovitost na hypotéku patří vám, váže se na ni po celou dobu splácení tzv. zástavní právo. Banka tedy má možnost majetek zabavit, pokud nebudete schopni řádně plnit pravidelné platby. Teprve po zaplacení úvěru tedy nad majitelem přestává viset pověstný Damoklův meč.
Často až v důchodovém věku se tak mnohým podaří získat základní jistotu v podobě vlastní střechy nad hlavou. Mladá generace je tak nucena prožít produktivní roky v atmosféře obav ohledně toho, aby nepřišla o zaměstnání a vzápětí tak i o střechu nad hlavou. A do těchto podmínek navíc zakládá i rodinu a živí vlastní potomky. Za výchovu a výživu vlastního dítěte od narození do 18 let věku zaplatí přitom rodiče průměrně 1,5 milionu korun.
Senioři mají vlastní nemovitosti i majetky
Mnozí senioři vlastní nemovitosti navíc opatrují v mylné víře, že je zdědí jednou jejich potomci. Pokud se však tak stane, do dědictví často přepadávají zbytečně velké a nehospodárné stavby zcela neodpovídající standardům moderního bydlení. Z nich mají jejich novopečení majitelé následně jen „těžkou hlavu“ a řeší, jak obrovský a drahý rodinný dům s co nejmenší ztrátou raději co nejrychleji prodat.
Důkazem budiž i od počátku značně sporná dotace s názvem Oprav dům po babičce. Podmínky pro získání podpory jsou od počátku nastaveny hodně benevolentně. A to včetně možných příplatků pro rodiny, které mají trvalé bydliště v některé ze dvou tisíc odlehlých obcí. Přesto o její čerpání je minimální zájem.
Přitom by bylo reálně k dispozici jednoduché řešení: Rozlehlý rodinný dům s několika místnostmi prodat, vyměnit jej za malý pohodlný byt a ze zbytku peněz pohodlně žít. Výhodu mají starší lidé i v tom, že díky rostoucím cenám nemovitostí hodnota jejich majetku často výrazně vzrostla, což jim poskytuje další vítaný finanční polštář.
Důchodci navíc mají jistotu nejen ve vydělaných majetcích, ale také ve státním důchodu. Není přitom vůbec jisté, že jejich potomci se podobného zajištění dočkají taktéž. Stále intenzivněji se hovoří o nutné reformě sociálního zabezpečení.
Ta by měla spočívat i v reformě důchodového systému, která obnáší postupné zvyšování věku pro odchod do důchodu. Pro pojištěnce s rokem narození vyšším než 1971 je důchodový věk nyní stanovený na 65 roků. Současná vládní koalice se však už dohodla na prolomení tohoto stropu a později narození budou odcházet do penze až v 67 letech.
Čeští senioři se nemají špatně, říkají mezinárodní srovnání
Senioři mohou navíc čerpat i další dávky a podporu, například v podobě příspěvku na bydlení. Čeští důchodci si tedy z hlediska životní úrovně nemají příliš na co stěžovat. Což potvrzují i mezinárodní srovnání, podle nichž jsou v současnosti celkově dokonce desátí nejlepší na světě, v materiálním blahobytu dokonce první, jak konstatují konkrétně data francouzské společnosti Natixis, která pravidelně sestavuje tzv. Global Retirement Index (globální důchodový index). Výsledky z něj vyplývající ukázaly, že Česká republika byla pro rok 2022 v žebříčku čítajícím 150 zemí na desátém místě. Přitom ještě před deseti lety se nacházela na 22. příčce.
Není tak důvod k tomu, abychom jakožto celý stát přikračovali dále ke zvyšování důchodů. Ostatně jak uvádí ministerstvo financí, největšími výdaji v rozpočtu na rok 2025 nadále zůstává ministerstvo práce a sociálních věcí s objemem rozpočtových peněz ve výši 951,5 miliard korun s meziročním nárůstem o 28,2 miliardy korun vzhledem k mandatorním výdajům.
Řada seniorů by dokonce ani tváří v tvář tvrdým datům neváhala prohlásit, že se příliš dobře nemá. Skutečně to tak mohou subjektivně pociťovat, ale majetek jednoduše v této věkové kategorii v mnoha případech nechybí. Jen dochází k jakémusi ne zcela účelnému hromadění. Důvody k tomuto chování jsou podle psychologů různé a poměrně složité.
Patří k nim sentimentální náklonnost, strach z nedostatku nebo prostě zvyk a nechuť cokoli měnit. Optimálně vlastní rodina nebo jiné nejbližší okolí by tu tak měly být od toho, aby seniorům citlivě vysvětlily, že je zkrátka zapotřebí se trochu přizpůsobit, nebránit se stěhování a nešetřit usilovně pro vnoučata, která mají o svých životech značně odlišnou (a mnohem minimalističtější) představu.
Zdroje
