Článek
Moje tchyně je ten typ babičky z reklamy na bábovku. Miluje naše děti, pětiletou Emu a osmiletého Vojtu, až za hrob. Když jsme u ní na návštěvě na jejich domku za Prahou, peče jim buchty, čte pohádky, hraje si s nimi na zahradě. Je trpělivá, laskavá… dokud děti poslouchají. Jakmile ale přijde nějaký vzdor, scéna nebo obyčejný dětský záchvat vzteku, její tvář zkamení a objeví se v ní stín, který dobře znám z vyprávění mého manžela Petra. Stín „výchovy pevnou rukou“.
Minulou neděli jsme byli v supermarketu. Malá Ema si usmyslela, že chce tu nejdražší čokoládu s hračkou, a když jsem jí řekla, že ne, že už sladkostí měla dost, spustila hysterický záchvat přímo uprostřed uličky. Lehla si na zem, kopala nohama, ječela na celé kolo. Klasika, kterou asi zná každý rodič. Snažila jsem se jí v klidu domluvit, zatímco Petr se snažil předstírat, že k nám nepatří. A moje tchyně? Přišla ke mně a přes zaťaté zuby zasyčela: „Prosím tě, dej jí jednu na zadek, ať se uklidní a nedělá tady ostudu!“
Podívala jsem se na ni a klidně, ale pevně jsem řekla: „Víš, že my děti nebijeme.“ A to spustilo lavinu. Celou cestu domů jsem poslouchala přednášku o tom, jaká je to chyba. „Jedna výchovná na zadek ještě nikomu neuškodila!“ opakovala pořád dokola. „Nás taky řezali a jsme tu! Děláte z nich rozmazlené spratky, co si budou dovolovat čím dál víc! Vůbec je nevychováváte, nemáte žádnou autoritu!“
A tohle je jádro našeho problému. Tchyně se nám neustále nabízí, že by si děti vzala na víkend, že by nám je pohlídala, když si chceme s Petrem někam vyrazit. A my bychom to tak rádi přijali! Ale nemůžeme. Protože já prostě nevím, co by se dělo za zavřenými dveřmi, kdyby Ema nebo Vojta „zlobili“. Nedokážu si představit, že bych své dítě nechala někde, kde mu hrozí, že dostane na zadek jen proto, že se chová jako normální dítě, které zkouší hranice.
Když jsme jí to s Petrem na rovinu řekli – že jí děti samotné prostě nepůjčíme, dokud nám neslíbí, že na ně nevztáhne ruku – strašně se urazila. Prý jí nevěříme, prý jí bráníme ve styku s vnoučaty, prý jsme přecitlivělí a zblblí moderními trendy. V celé rodině je teď kvůli tomu dusno. My jsme ti špatní, ti, co dělají problémy.
Miluju svého manžela a vím, že je v hrozné situaci, je mezi svou matkou a svou rodinou. Stojí při mně, ale vidím, jak ho to trápí. A já se sama sebe ptám, jestli nedělám chybu. Jestli nejsem jen přehnaně úzkostlivá matka. Ale pak si vzpomenu na ten její tvrdý pohled a na ta slova „jedna na zadek neuškodí“ a vím, že nemůžu ustoupit. Protože ochrana mých dětí je pro mě na prvním místě. I za cenu toho, že budu v celé rodině za tu nejhorší.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
