Článek
Je mi třicet. Podle všech metrik společnosti bych měla být „dospělá“. Měla bych mít jasno v tom, co chci. Měla bych s přehledem řešit běžné životní problémy. A navenek to tak vypadá. V práci, v open-space kanceláři na Praze 4, jsem ta spolehlivá. Ta, co dotahuje projekty, mluví logicky a nepanikaří. Jsem iluze kompetence.
Jenže pak přijde pět hodin odpoledne. Sednu na tramvaj, dojedu do svého pronajatého bytu ve Strašnicích a s bouchnutím dveří se zhroutí celý můj dospělý svět. Ta energie, kterou spotřebuju na to, abych přes den hrála svou roli, je pryč. A zůstane jen prázdno a úzkost.
Včera jsem se rozbrečela, protože mi přišel dopis z finančního úřadu. Nerozuměla jsem mu. Místo abych to řešila, seděla jsem na zemi a jen na ten papír zírala a plakala. Připadala jsem si tak neuvěřitelně hloupě. Dospělí lidé přece umí řešit dopisy z úřadů. Dospělí lidé vědí, co dělat, když se jim rozbije pračka. Dospělí lidé se nehroutí z toho, že musí naplánovat jídelníček na celý týden.
Ale já nejsem dospělá. Jsem jen dítě v těle třicetileté ženy. Dítě, které se bojí a cítí se ztracené. A ten stud, který z toho pocitu pramení, je naprosto paralyzující.
A tak se izoluju. Nemám partnera, protože představa, že by mě někdo viděl v tomhle stavu, je děsivější než samota. Nechodím s kamarádkami ven, protože nemám sílu předstírat, že je všechno v pohodě. Ignoruju telefonáty od rodičů, protože nechci odpovídat na otázku „Jak se máš?“.
Mám jediného společníka. Svůj deník. Je to můj jediný bezpečný prostor. Tam můžu napsat všechny ty věci, které mě děsí. Tam můžu být tím vyděšeným dítětem. Píšu si své problémy a pak si na další stránku snažím sama sobě odpovídat jako rozumný dospělý. „Neboj, Jitko. Je to jen dopis. Zítra tam zavoláš a oni ti to vysvětlí.“ Jsem si terapeutem i pacientem zároveň. A je to neuvěřitelně vyčerpávající.
Někdy si říkám, jak je možné, že to nikdo nevidí. Ale pak si uvědomím, že jsem se stala mistryní v přetvářce. Můj kostým dospělosti je dokonale ušitý na míru. Jen já vím, že pod ním není nic než strach a zmatek. A já nevím, jak dlouho ho ještě dokážu nosit, než se definitivně rozpadne.
Máte i vy pocit, že váš věk neodpovídá tomu, jak se cítíte uvnitř? Že každý den hrajete divadlo, které vás neuvěřitelně vyčerpává? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Nejste sami, kdo se cítí jako dítě ve světě dospělých.
