Článek
Abych uvedla věci na pravou míru, vidím jen na jedno oko. Moje druhé oko je nevyvinuté a citlivé, takže nosím oční protézu, která ho trochu chrání, a také z kosmetických důvodů. Moje periferní vidění na jedné straně je tedy v podstatě nulové, což je pro tento příběh klíčové. Už deset let si o víkendech přivydělávám v zákaznickém servisu v jednom velkém supermarketu a myslela jsem, že už mě nic nepřekvapí. Mýlila jsem se.
Dnes jsem doplňovala zboží v regálu a vedle mě si v uličce prohlížela zboží jedna paní na invalidním vozíku. Zpočátku jsem ji neviděla, protože, no, oční protézy nenabízejí moc periferního vidění. Uvědomila jsem si, že tam je, až když na mě začala křičet.
Její hlas byl hlasitý a plný rozhořčení. „Jsem ZDĚŠENÁ, že byste se ani nezeptala, jestli nepotřebuji s něčím pomoci!“ Její slova přitáhla pozornost několika dalších nakupujících. Okamžitě jsem se jí hojně omlouvala a vysvětlovala, že pokud o pomoc žádala, neslyšela jsem ji, ale že jí ráda podám vše, co bude potřebovat.
Ona ale pokračovala v křiku: „Neměla bych si muset ŘÍKAT! Sedím tu vedle vás už několik minut. Možná byste si měla nechat vyšetřit oči!“
V tu chvíli jsem měla na výběr. Mohla jsem jí dát tu nacvičenou, omluvnou odpověď ze zákaznického servisu a nechat se dál ponižovat. Ale po deseti letech v tomto oboru a s náladou, která byla ten den trochu bojovnější než obvykle, se ve mně něco zlomilo. Její urážka, mířená přesně na mé slabé místo, byla poslední kapkou.
Rozhodla jsem se, že když chce hrát tuhle hru, budu hrát s ní. Sladce jsem se na ni usmála.
„Víte, co? To je vlastně skvělý nápad,“ řekla jsem jí. „Nechcete se mi na něj podívat?“
Podívala se na mě zmateně, tak jsem se zopakovala. „Nechcete se mi podívat na to oko?“
A pak, s klidným a nacvičeným pohybem, jsem si vyndala svou oční protézu a natáhla ruku, abych jí ji podala.
Ten výraz v její tváři byl k nezaplacení. Byla naprosto zděšená. Zbledla, zalapala po dechu a beze slova se na svém vozíku otočila tak prudce, až málem narazila do regálu, a ujela pryč.
Bylo to malicherné? Ano. Ale možná se něco naučila. Plně jsem očekávala, že si na mě přijde stěžovat manažerovi, ale nic se nestalo.
Zřejmě bylo jednodušší utéct, než přiznat, že urážela člověka s postižením.
S klidem jsem si nasadila protézu zpět a pokračovala v doplňování zboží.
A v duchu jsem se smála ještě pěkně dlouho.
Někdy je nejlepší odpovědí na drzost naprosto nečekaná a doslovná upřímnost.
