Článek
Nenávidím to slovo, ale jiné mě nenapadá. Moji rodiče jsou neuvěřitelně nudní. Jejich život je smyčka, která se opakuje každý den, každý rok. Máma chodí do práce, pak do Kauflandu, večer se dívá na Ulici a u toho projíždí Facebook. Táta chodí do práce, pak se dívá na zprávy a sport. To je vše. Nemají žádné koníčky, žádné vášně, žádné zájmy. Jen existují.
A nejhorší na tom je jejich absolutní neschopnost vést rozhovor. Před pár týdny jsem se vrátila z přechodu Vysokých Tater. Byla jsem nadšená, plná dojmů. Vyprávěla jsem jim o stoupání na vrcholky, o spaní u horské řeky, o těch dechberoucích výhledech. Jejich jediná reakce? Táta, aniž by odlepil oči od fotbalu, zamručel: „Pěkný.“ To bylo vše.
Před rokem jsme s bývalým přítelem byli na týden v Chorvatsku. Vyprávěli jsme jim o potápění, o výletech na skútrech, o krásných městech. Mámina jediná reakce byla: „Fajn.“ Konec. Žádný zájem. Žádné nadšení. Žádné otázky. Můj ex mi pak v autě řekl, že mluvit s mými rodiči je jako mluvit do zdi. A měl pravdu.
Od nich nikdy neuslyšíte: „A co jste tam dělali?“ nebo „Páni, povídej víc!“ Ne. Vaše zážitky, vaše radosti, vaše objevy je prostě nezajímají. Jsou to jen data, která odškrtnou v kolonce „zeptali jsme se“.
Jednou jedinkrát jsem se je pokusila zaujmout. Pracuju ve zdravotnictví a nedávno jsem se doslechla o léku, jehož jedna jediná dávka stojí v přepočtu přes padesát milionů korun. Přišlo mi to jako naprosto neuvěřitelná informace. Když jsem to řekla mámě, jen pokrčila rameny: „No jo, kolegyně v práci si kupuje nějaký krém na akné za dva a půl tisíce měsíčně… dneska je všechno drahý.“ A bylo to. Zázrak vědy a lidských možností smrsknutý na úroveň krému na akné.
Tohle mi dělali celé dětství. Když jsem jim chtěla ukázat, co jsem postavila v Minecraftu nebo jim přečíst povídku, kterou jsem napsala, jejich reakce ve mně vyvolala pocit, že jsem dětinská a otravuju. Naučili mě, že moje vášně a zážitky nestojí za řeč.
Dnes si je nedokážu představit na žádné společenské akci. Na svatbě nebo na třídním srazu by jen stáli v koutě, zdvořile přikyvovali a čekali, až budou moct jít domů. Nemají co říct, protože je nic nezajímá. Jsou pasivními pozorovateli vlastních životů.
A to je to dědictví, které mi zanechali. Ta jejich šeď se vsákla i do mě. Je pro mě neuvěřitelně těžké najít si koníčky nebo se bavit s lidmi. Proč by se o mě někdo zajímal, když mě celý život učili, že jsem nezajímavá? Že moje zkušenosti jsou jen „pěkný“ nebo „fajn“?
Bojuju s tím každý den. Snažím se v sobě probudit tu jiskru, kterou oni nikdy neměli. Ale je to boj proti celoživotnímu programování. Protože oni mě nenaučili jen to, že jsou nudní. Oni mě naučili, že život je nuda. Že je to jen série povinností, které je třeba přežít. Že je to vlastně jen takové dlouhé, pasivní čekání na smrt. A já se děsím, že se z toho nikdy úplně nevymaním.
Vyrostli jste také v rodině bez jisker a zájmů? Pokud se snažíte prolomit kruh pasivity a najít vlastní vášeň, podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz.
