Článek
Tetičky na rodinných oslavách se rozplývaly. Učitelky na třídních schůzkách kývaly hlavou. „Ta vaše Jitka, to je taková stará duše.“ A já, malá holka s příliš vážnýma očima, jsem to nasávala jako pochvalu. Byla jsem přece výjimečná. Jiná než ostatní děti, které dělaly hluk, zlobily a zajímaly se jen o hlouposti z Bravíčka. Já jsem byla přemýšlivá. Vážná. Dospělá.
Dnes je mi třicet čtyři a když slyším, jak někdo poplácá po rameni rodiče s tím, že jejich dítě je „stará duše“, naskočí mi husí kůže. Protože už vím, co se za tímhle líbivým ezoterickým blábolem skrývá. Je to ten nejpohodlnější a nejkrutější potlesk pro výsledek citového zanedbávání.
Pojďme si rozebrat tenhle mýtus kousek po kousku. Co z dítěte údajně dělá „starou duši“?
Říká se, že se cítí jako cizinec, outsider. No jistě. Zkuste se cítit jinak, když vás rodiče nikdy nikam nevezmou, když vás do ničeho nezapojí a když u stolu při nedělním obědě sedíte jen jako kus nábytku, kterého se nikdo na nic neptá.
Prý není na materiální věci. To se lehko řekne, když nikdy nic nedostane. Nebo když se naučí, že nová bunda z Lidlu sice zahřeje tělo, ale nikdy, nikdy nenahradí chybějící objetí nebo slova „mám tě rád“.
Je neuvěřitelně samostatné. Ano, protože musí. Protože ví, že mu nikdo nepomůže s úkoly, nikdo mu nezafouká na rozbité koleno a nikdo mu ráno nepřipraví svačinu do školy. Spoléhat se může jen a pouze na sebe.
Je tak zvídavé! Neustále si něco čte a hledá. Samozřejmě. Protože doma na jeho otázky nikdo nemá čas ani náladu. Protože neexistuje trpělivý táta, který by ho naučil zatlouct hřebík, ani máma, která by mu vysvětlila, proč je nebe modré. Všechno si musí najít samo v knihovně nebo na Seznamu.
Je moudré nad svůj věk. Tohle je ten nejhorší úder. Není moudré. Je jen okradené o ten luxus být prostě dítětem. Muselo dospět o pět, o deset let rychleji, aby v citové pustině svého domova vůbec přežilo. Jeho „moudrost“ je jen soubor jizev a obranných mechanismů.
A to, že je to samotář, který si rozumí s jinými „starými dušemi“? To je jen trapný eufemismus. Je to samotář, protože se naučilo, že spoléhat na druhé bolí. A v ostatních poznává jen stejné trauma. Spojuje je společná bolest, ne nějaké vesmírné propojení. Takže až příště uslyšíte, že je nějaké dítě „stará duše“, neplácejte rodiče po zádech. Podívejte se pořádně na to dítě. Možná jen tiše volá o pomoc.
Poznáváte v tom sebe nebo někoho ve svém okolí? Podělte se o své myšlenky a příběhy na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy i pojmenování věcí pravým jménem může být prvním krokem.
