Článek
Josef Hlinomaz se narodil 9. října 1914 v Praze. Na svět přišel do hudebnické rodiny, otec Václav byl učitelem a hudebním skladatelem. Šlo již o jeho čtvrtého potomka, další Josefovi sourozenci pocházeli z otcova předešlého manželství. Už jako hoch si oblíbil biograf a do kina rád chodíval na hvězdy němých filmů – Chaplina, Friga, Lloyda, Fairbankse a další.
Své mládí strávil v Dobříši a Příbrami, kde studoval reálné gymnázium, a to s nikterak valným prospěchem, jak vzpomínal později. Jeho studijní léta lemovaly četné nedostatečné a maturitu složil až na druhý pokus. V mládí se věnoval závodnímu plavání. Úspěšným sportovcem se ale nestal, už v době studií začal hrát ochotnické divadlo, ostatně umělecké geny měl po kom podědit. Jeho otec založil hudební školu a byl předsedou Příbramské filharmonie, se kterou vystupoval jako sólový houslista.
Sám Josef Hlinomaz studoval původně zeměpis a kreslení na ČVUT, podle některých zdrojů malířství na UMPRUM, nicméně na UMPRUM podle dostupných informací přijat ve skutečnosti nebyl. Studium bylo značně technicky orientováno, což mu nevyhovovalo a po neshodách s tamními pedagogy tak přešel na studium herectví. Tuto školu už úspěšně dostudoval, a to v roce 1940. Poté vystřídal řadu oblastních divadel, krátce působil v Divadle na Vinohradech, Realistickém i Národním divadle, než koncem 50. let zakotvil v hereckém souboru Filmového studia Barrandov.
Josef Hlinomaz si dokázal diváky podmanit i v rolích, které nedostaly tolik prostoru
Za svůj život v divadle i filmu ztvárnil desítky rolí. Přestože šlo o vedlejší až epizodní charaktery, divákům utkvat dokázal. Dokazuje to například postava Grimpa v divadelním představení v Brdečkově muzikálovém kusu Limonádový Joe aneb koňská opera. Stejnou postavu pak ztvárnil i ve filmovém zpracování hry. Objevil se také jako Gogo v komedii Čtyři vraždy stačí, drahoušku, jako hostinský Palivec ve filmové adaptaci legendárních Osudů dobrého vojáka Švejka Poslušně hlásím nebo jako zřízenec v komedii Jáchyme, hoď ho do stroje.
Samotný Hlinomaz svou hereckou kariéru viděl s nadhledem. O „kumštu“ smýšlel pragmaticky a viděl jej jako zdroj obživy, který mu byl určitou jistotou. Realizovat se chtěl jinak. Zmíněné nedokončené vzdělání malířské totiž vniveč nezůstalo. Méně známou stránkou jeho uměleckého působení je malířská tvorba. Právě malování pro něj bylo prioritou a odmítal kvůli němu i některé role.
Dokázal se vypracovat v uznávaného naivního malíře. Jeho obrazy tak dnes tvoří ceněnou část sbírek řady renomovaných galerií. Stejně tak vytvořil řadu ilustrací a hodnota jeho děl stoupá zejména v posledních letech. Za inspiraci mu sloužil svět divadla, varieté, cirkusu a umění vůbec. Jeho surrealistické obrazy se vyznačují značnou osobitostí, dávkou humoru, poezie a humorně laděné fantazie.
Hlinomaz byl vynikajícím malířem i nekonvenční osobností, zemřel během dovolené
K nejznámějším dílům patří třeba obrazy s názvy Mimořádný den v životě opic, Muž, který se chce zavděčiti sedmi ptákům, Tajná policie hledá s pomocí žen Dona Juana, Na Nový rok nasranej družstevní bejk inseminátora do prdele kop. Všestranný umělecký talent dokládá i to, že Hlinomaz rovněž byl schopným pianistou a svými články a fejetony přispíval do novin a časopisů.
Ve svém soukromém životě byl nonkonformní osobností. Nebál se vystupovat z davu a vysmíval se tehdejšímu komunistickému režimu. Pro ostré slovo také nikdy nešel příliš daleko. Přátelé na něj však vzpomínají jako na nesmírně dobrosrdečného člověka, s nímž byla zábava. Celý život se mu také líbily ženy, sblížil se třeba i s Helenou Růžičkovou. Po rozvodu si našel dokonce dvě přítelkyně, s nimiž chodil naráz.
Jeho smrt tak vlastně odpovídala tomu, jak žil: V roce 1978 byl na dovolené ve Splitu, kam odjel se svou milenkou a jejím manželem. Jeho poslední chvíle života jsou popisovány takto: Nejprve si dal snídani, pak si šel zaplavat a když se vrátil, dopřál si ještě kávu a cigaretu. Pak ještě prohlásil: „Ať jdou všichni do p*dele,“ a odešel do pokoje, kde ho postihl infarkt. Tou dobou byl už ale vážně nemocen a zvláštní náhoda ho tak zřejmě ušetřila konce mnohem krutějšího, který i tak byl nevyhnutelný.
Zdroje
