Článek
I mladší ročníky si časy, kdy Československo vězelo „za dráty“, mohly připomenout v časech koronavirové pandemie. Tehdy se objevily betonové zátarasy na hraničních přechodech a hranici hlídala armáda. Pro mnohé nešlo o nijak příjemnou vzpomínku. Právě možnost vycestovat kamkoli patří k jedné z nejvýraznějších výhod demokratického režimu.
Platí to i na našem území. Hned jak dozněl pověstný cinkot klíčů, na hranicích už se srocovali první zvědavci lační se podívat, jak že to tedy vypadá v té dlouho odpírané kapitalistické cizině. Nebylo jich ještě moc, jak vzpomínají pamětníci. Na Západ totiž soudruzi nejprve povolili otevřít jen několik málo přechodů. Nezaměnitelný kolorit cestování ve svobodných časech dotvářely děravé karosy nebo mercedesy a samozřejmě nezbytný řízek s příchutí benzínových výparů. Typickým přepravním prostředkem konkrétně byl autobus Karosa LC 737.
Minimum prostoru v autobusech ovšem v kontextu s ještě nedávnou realitou nekonečných front před Čedokem nikomu příliš nevadilo. Do roku 1989 bylo v tehdejším Československu povoleno pouze pět státních cestovních kanceláří: Čedok, Sporturist, CKM, Rekrea a Autoturist. Volné cestování bez výjezdních doložek a devizových příslibů mělo nevyhnutelně příchuť euforie.
Češi vyrazili do světa bez peněz, zato s nadšením
Lidé po roce 1989 kupovali vše, co bylo v nabídce a na co měli peníze, jak prohlásil pro server Novinky obchodní ředitel společnosti Exim tours Petr Kostka. V dalších letech po odeznění obrovského zájmu o autokarové zájezdy zájemci k přepravě na dovolenou začali přímo masově využívat letecké dopravy. Kdysi také bylo standardem spát i u moře v kempu či penzionu, dnes táhnou hotely vyšších kategorií, čtyř a pětihvězdičkové.
Financí na cestování ovšem neměli první výletníci z Československa mnoho a často tak bylo nutné se uskromnit mnohem výrazněji. V Paříži proto nocovaly zájezdy Čechů v parcích ve stanech, jelikož tehdejší příjmy tuzemských obyvatel nedovolovaly zaplatit si hotel či penzion. Stejně tak byly evergreenem vlastní zásoby potravin v podobě konzerv nebo salámů. S jistou dávkou škodolibosti se našincům v té době přezdívalo „národ svačinářů“.
Nebyla to ale jediná nelichotivá nálepka, kterou jsme si v zahraničí vysloužili. Otevřením hranic odstartovala kromě cest za pozváním také čilá nákupní turistika. Češi a Slováci se měli možnost dostat do Německa či Rakouska a jezdili ke svým západním sousedům nakupovat levnější nebo kvalitnější zboží. V roce 1990 se tak v rakouských i německých obchodech začaly objevovat výstražné nápisy s významným vzkazem: „Češi, nekrást tady.“
Chyběla i jazyková vybavenost. Po roce 1990 sice již byla zavedena povinná výuka cizího jazyka v 5. ročníku základní školy, tzn. ve věku 11 let. Druhý cizí jazyk byl navíc vyučován jako volitelný v 7. až 9. ročníku. Ti odrostlejší ovšem s šancí se domluvit mimo domov dost bojovali. Ne že by neuměli žádnou řeč, ale kdysi povinnou ruštinu doslova skokově nahradila angličtina a ukázalo se, že tento světový jazyk je mnohem významnější.
Srovnat krok s okolními zeměmi se nám stále nedaří
Jeho znalost se ale nepodařilo dohnat doposud. Plná čtvrtina Čechů ještě dnes neumí dokonce žádnou cizí řeč, konstatují analýzy. A to i přesto, že v 90. letech si především dívky zlepšovaly právě znalost anglického jazyka jako au pair. Hlídání dětí v zahraničních rodinách totiž bylo jednou z mála finančně dostupných možností, jak se v té době po škole dostat do světa.
V důsledku desítek let trvající izolace za železnou oponou se tak mnozí obyvatelé republiky v zahraničí stávali terčem trapasů a humorných historek, kdy si návštěvníci například nemohli být jisti tím, jak to bude vypadat v restauraci, do které právě vstupují. Objednat si exotické poživatiny v podobě mořských plodů a umět je správně zkonzumovat bylo pro neznalé cestovatele poměrně velkým oříškem.
Kulturní šok přivodily prvním českým „účastníkům zájezdu“ třeba i zahraniční supermarkety, jak vzpomínal pro server Novinky cestovatel Arny Šrámek, který si hned v roce 1990 založil vlastní cestovní kancelář. Ze své domoviny znal totiž pouze klasické konzumy. Občané Československa si až po sametové revoluci zkrátka mohli v plné síle uvědomit, kam dospělo budování socialismu.
Zdroje:
Vyprávění rodinných příslušníků
https://www.lidovky.cz/domov/cestovani-rizek-do-batohu-a-hura-do-vidne.A090630_000060_ln_noviny_sko
https://www.lidovky.cz/byznys/jak-se-zmenilo-cestovani-20-let-po-revoluci-uz-si-nevozime-svaciny.A091116_161147_moje-penize_abc
https://plus.rozhlas.cz/cesi-poprve-na-zapade-jak-se-cestovalo-v-90-letech-a-proc-byla-takova-euforie-8631231
