Článek
Chtěl bych, abyste mě vyslechli. Jen na chvíli. Celá tahle situace, ta válka, to šílenství… pro mě je to jako probudit se uprostřed noci dětským křikem. Vyběhnete z pokoje a pochopíte, že vaše vlastní máma se zase opila, že se zbláznila a šla se prát se sousedy. Mlátí do jejich dveří, rozbíjí jim okna a sprostě na ně řve. A vy tam jen stojíte v pyžamu, malý a bezmocný. Cítíte stud, tak obrovský a paralyzující stud, že se vám chce zvracet. Cítíte strach. A bojíte se cokoliv říct, protože víte, že až se vrátí domů, zbije i vás.
Takhle se cítím každý den. Moje matka – moje Rusko – se opila propagandou, mocí a lží a teď terorizuje své sousedy. A já, její syn, který už dávno odešel z domu a žije tady, v Praze, se na to musím dívat. A stydět se.
Stydím se, když v tramvaji slyším češtinu smíšenou s ukrajinštinou. Stydím se, když vidím ty modrožluté vlajky na každém rohu. Ne proto, že bych s nimi nesouhlasil – naopak, moje srdce krvácí s nimi. Stydím se, protože vím, že ti lidé ve mně, v mém přízvuku, v mém pasu, vidí tu opilou, agresivní matku.
Snažím se svým českým přátelům vysvětlovat, že ne všichni jsme stejní. Že spousta z nás tu válku nechce, že jí opovrhujeme. Většinou jsou chápaví, milí. Ale ten stín tam je pořád. Ten pocit kolektivní viny, i když já osobně jsem nic neudělal. Jen jsem se narodil na špatném místě, ve špatný čas.
Bojím se říct něco nahlas, kritizovat. Ne tady, tady můžu. Ale bojím se o svou rodinu, o přátele, kteří zůstali doma. Bojím se, že když se ozvu, ta „matka“ si je najde a potrestá je za neposlušnost jejího syna. Bojím se, že už je nikdy neuvidím.
A tak mlčím. A nenávidím se za to. Nenávidím svou vlast za to, co dělá. A nenávidím sebe za to, že jsem příliš zbabělý, abych křičel víc nahlas. Místo toho jen šeptám omluvy a doufám, že se ta moje opilá matka jednou probere z deliria, podívá se na své zakrvácené ruce a zhroutí se v slzách lítosti. Ale bojím se, že tenhle den nikdy nepřijde.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
