Článek
Jsem tak naštvaný, že bych mohl vybuchnout. Právě jsem vystoupil z letadla z dovolené a mám za sebou pět hodin čistého, nefalšovaného utrpení. A víte proč? Protože jsem měl tu smůlu, že jsem seděl na prostředním sedadle.
Už když jsem procházel uličkou ke svému místu a viděl, kdo sedí u okna a kdo do uličky, věděl jsem, že je zle. Z obou stran mého sedadla se na mě usmívali dva spolucestující, z nichž každý by potřeboval sedadlo a půl. Nechci být zlý, ale oba byli extrémně obézní.
Výsledek? Pět hodin jsem seděl jako vylisovaný, ramena zkroucená dopředu, ruce zkřížené na prsou, protože jsem je prostě neměl kam dát. Z každé strany se na mě tlačilo cizí tělo, které zabíralo minimálně čtvrtinu mého, opakuji, MÉHO zaplaceného prostoru.
Zkusil jsem to řešit. Zavolal jsem letušku a slušně se zeptal, jestli by se s tím nedalo něco dělat. Její odpověď? Soucitný úsměv, pokrčení rameny a ohraná písnička: „Je mi líto, pane, ale letadlo je plné do posledního místa.“
A pak přišla ta nejlepší část. Jako kompenzaci mi nabídla jídlo a pití zdarma. Super. Jako by jedna oschlá bageta a plechovka coly mohly vymazat pět hodin pekla, kdy se nemůžete ani pořádně nadechnout a modlíte se, ať už konečně přistanete.
A teď mi řekněte, jsem já ten špatný, když si myslím, že tohle není v pořádku? Proč si člověk, který se evidentně nevejde do jedné sedačky, jejíž rozměry jsou předem dané, nekoupí letenky dvě? Proč to aerolinky neudělají povinné? Já jsem si zaplatil za jedno celé sedadlo. Ne za tři čtvrtě, ne za půlku. Proč mám já trpět, protože se někdo jiný o sebe nestará a aerolinky strkají hlavu do písku?
Jsem unavený, rozlámaný a naštvaný. A vím, že až poletím zpátky, budu se modlit, abych zase nedostal sedadlo uprostřed. Protože tohle už znovu zažít nechci.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
