Článek
Asi každý tuto větu slyšel. „Jsi velký na to, abys se nechal nosit. Jsi velký na to, abys pomáhal s domácími pracemi. Jsi dost velký na to, abys se učil sám. Jsi dost starý na to, abys své potřeby obstaral sám. Jsi dost starý na to, abys měl děti.“
Celý život už od malička se dítě neustále připravuje na to, že jednoho dne bude samostatný jedinec a musí být na tuto událost být připravený. Na tomto pohledu není nic špatného a výchova dítěte v kvalitního člověka je důležitá. Záleží ale hlavně na tom, jakým způsobem je prováděná. Mnoho dětských traumat pochází povětšinou z rodin, kde bylo více sourozenců a proto se po těch starších vyžadovalo, aby mladší sourozence obstarali, což je ale práce především rodičů.
Pro modelový příklad můžeme použít rodinu se třemi dětmi, kdy rozdíl nejstaršího a nejmladšího dítěte je 10 let. Desetileté dítě je stále ještě človíček, který se učí, jak náš svět funguje, musí se naučit i něco o sobě, ale vstoupí do toho povinnost, která by mu měla patřit až v dospělosti a hlavně z vlastního rozhodnutí. Rodiče se často rozhodnout staršího sourozence zapojit do péče o nejmladší dítě v podobě hlídání, hraní si s ním, apod. V úvahu už ale také neberou v potaz veliký věkový rozdíl mezi nimi a fakt, že věk v dospívání hraje velikou roli. Každé z dětí je na jiné hladině vývoje a má své potřeby. Pokud se ale vlivem nucené péče o sourozence naruší tento přirozený vývoj, může dojít k traumatu.
Vývojové trauma a jeho léčba
Vývojové trauma, tedy takové trauma, které vznikne během psychického vývoje člověka má podobné následky jako trauma získané během života jako prožitek vysokého strachu, šoku, nebo ohrožení života. Specifikem vývojových traumat je ale to, že si lidé neuvědomují, že nějaké trauma prožili, i když jim mění chování v dospělosti oproti ideální situaci bez traumatu.
U dětí se trauma tvoří především nedostatkem lásky, náklonnosti, celkový nezájem o dítě, nebo celkové odmítnutí. V této části je nutné také zmínit fakt, že si rodiče ve většině případů neuvědomí, že trauma způsobují. Představme si situaci, kdy 12 leté dítě má povinnost postarat se o mladší sourozence a to vyzvednout je ze školy, doma nakrmit a udělat s nimi úkoly, než přijdou rodiče z práce. Nesplnění jde na jeho hlavu, protože je nejstarší. Rodiče mají pohled takový, že pouze vypomáhá s výchovou. Otázka je, zda by 12 leté dítě mělo vychovávat své sourozence. Je tak nucené předčasně vyspět a už má v sob zakořeněné to, že se o vše musí postarat samo.
Z onoho 12 letého dítěte vyroste samostatný dospělý člověk, který si poradí v mnohých situacích. V některých ale ne a zde nastává problém. Tento nyní dospělý člověk má před sebou volbu. Poradit si sám tak, jak ho tomu naučilo dětství, nebo požádat o pomoc někoho jiného. V 90% si vybere první variantu a v těch zbylých 10% se cítí provinile. Přitom požádat o pomoc je naprosto přirozená věc.
Uvědomění si traumatu je základ pro budoucí spokojený život
Pokud budete hledat informace o traumatu z dětství, vždy narazíte na zmínku o tom, že přiznání si problému je první krok k nápravě. Druhou částí je náprava a přenastavení si vlastních měřítek v pohledu na svou osobu. Překonat pocit, že budete na obtíž je těžší, než se zdá a proto je dobré začít u partnera, kamarádů a postupně zjistit, že lidé mají ve většině případů touhu pomoci a že není nic špatného na tom nevědět vše, nebo nevyřešit vše sám. Koneckonců od toho žijeme ve společnosti, kde od počátku její existence byl život jedince závislý na ostatních členech a naopak.
Pár slov na závěr
Výše byl zmíněn případ tří sourozenců. Prostřední dítě bývá často považováno za opomíjené a tak se uzavře samo do sebe a výsledek takovéhoto druhu traumatu má podobný výsledek jako s nejstarším sourozencem. Vlivem menšího zájmu se stane plně soběstačným a raději si vše udělá sám, než aby požádal a riskoval odmítnutí.
Naštěstí dnes žijeme v době, kdy je možné řešit své problémy efektivně s odborníkem, či organizacemi, které neziskově poskytují psychickou podporu potřebným dospívajícím a dětem. Ve výsledku je ale osud našeho života jen v našich rukách a tak záleží jen na nás, jak se k tomu postavíme. Bez traumat ovlivňující náš život je ale svět veselejší.
Zdroje:
1) Poznejte trauma a nedovolte mu propuknout
2) Syndrom prostředního dítěte: mýtus nebo fakt?
3) Nezpracovaná traumata z dětství mohou ovlivnit i vaše potomky. Jak prolomit začarovaný kruh?
