Článek
Zatímco dítě své rodiče potřebuje především jako ochránce, živitele a podporu dávající zázemí, s věkem se tyto potřeby umenšují a mění v jiné. Závislost 5, 15, a 25 letého člověka je diametrálně odlišná, a zatímco příroda vede mladého člověka k osamostatnění a tím i k odstupu nebo, řekněme, jinému vztahu k rodičům, právě ti se s tím někdy nemusí umět hned vypořádat.
Pokud tedy existuje v dospělosti problém se svými rodiči, má to obecně dvě možné příčiny. Rodiče se již v dětství chovali tak, že si jejich dítě k nim po osamostatnění nedokázalo najít cestu, protože mu bylo lépe bez nich - o tom si povíme později. Nebo se rodiče nepřizpůsobili tomu, že dítě vyrostlo a má jinou představu o svém životě, než před 10 - 15 lety a tak propast mezi nimi vznikne tak, že se potomek musí distancovat od rodičů, aby mohl být sám dospělým člověkem.
Když je dítě stále jen dítě
Během let, kdy se rodiče obětovali pro své děti, aby měli vše potřebné, si vytvořili k nim vztah, který se až do konce jejich života nezmění. Vždy budou ochránci, pomocníci. O to mladý dospělý ale ve většině případu nestojí a nebo by neměl stát. Pro jeho vývoj je důležité, aby stál sám na svých nohách a vše, co pro něj dělali rodiče, si zajistil sám pro sebe a v ideálním případě i pro nějakou sobě blízkou osobu. Pokud se tak rodiče nepřizpůsobí tomu, že jejich malý synek už maminku nepotřebuje tak moc, může dojít k tomu, že se jim odcizí, protože se odstřihne, aby zamezil takovému chování.
Druhý případ je v tom, kdy byli rodiče ke svému dítěti příliš dominantní a to prakticky nemohlo fungovat samostatně, aniž by si vysloužilo nesouhlas rodičů, nebo trest. Traumata z dětství mají dva scénáře. Buď je jedinec natolik odolný, aby ho veškeré příkoří posílilo a styk s rodinou je ale naprosto zrušený jako daň. Nebo si dítě v sobě nese zážitky po celý život. Samozřejmě to, co se mu stalo ve 4 letech, si pravděpodobně nepamatuje, ale v něm samotném to zůstává v podvědomí a formuje to jeho osobnost. Děti a přísnými rodiči, kteří odstranili všechny pokusy o protesty, k nim bývají submisivní a proto v nich nastává konflikt „osamostatnit se“ - což s sebou nese nutnost postavit se svým rodičům a „být hodný, jak jsem byl vychovaný“. A tak se střetne psychická a biologická složka a jedinec se musí rozhodnout.
Ohradit se není v žádném případě špatné
Každý člověk je individuální a jeho hlavní úkol je zajistit sobě takový stav, aby se cítil dobře. Přes to vlak nejede. Ať už bylo dětství jakékoliv, dospělost čeká každého a jednou ze zkoušek je prosadit se u rodičů a ukázat jim hranice, pokud je přirozeně neodhadli sami. Určitě 90% rodičů, pokud si se synem nebo dcerou popovídají o tom, že jejich chování ke svým dětem není adekvátní, pochopí a přijmou novou roli, kterou je podpora a přátelství. Zbylých 10%, kteří se s tímto nedokážou smířit a nebo nechtějí přijít o vliv, si pak jedině mohou vyčítat, že se rodinné pouto přetrhne.
U týraných dětí s osamostatněním často pomohou přátelé a změna prostředí ( vysoká škola ). V jiné společnosti zjistí, že mohou žít jinak a tak se často postaví rodičům a začnou žít s tím, že byť je rodina velice silné pouto, není za každých okolností nutné k životu.
Rada na závěr
Komunikace je klíčovým faktorem pro udržení zdravého vztahu. Když se z dětí sami stanou rodiče, dcery potřebují své matky, které si touto částí života prošly. Synové potřebují i nadále otce. Byla by škoda přijít o ty nejbližší kvůli tomu, že bychom se báli jim říct jak se cítíme a co potřebujeme, aby se změnilo.
Zdroje:
1) Young adult's relationship with their parents: https://www.pewresearch.org/social-trends/2024/01/25/young-adults-relationship-with-their-parents/
2) Pillemer: Family estrangement a problem ‚hiding in plain sight‘
