Článek
A já jsem její dobrotu před pár měsíci otestovala tím nejhorším možným způsobem. Všechno to začalo, když mě přítel pozval jako doprovod na velmi formální ples jeho firmy. Byla to událost roku, v luxusním hotelu, a já jsem okamžitě propadla panice. Neměla jsem absolutně nic na sebe. Všechny mé šaty byly buď příliš ležérní, nebo nemoderní. A můj rozpočet mi nedovoloval koupit si nové, drahé šaty jen na jeden večer.
Byla jsem zoufalá. Postěžovala jsem si Evě a čekala jsem soucitné pokývání hlavou. Místo toho se její oči rozzářily. „Neblázni, Anno! Půjčím ti ty moje maturitní! Pamatuješ si je? Ty světle modré, hedvábné. Jsou ti určitě budou a už pět let mi jen tak visí ve skříni. Aspoň se provětrají!“
Pamatovala jsem si je moc dobře. Byly to nádherné, jednoduché, ale neuvěřitelně elegantní šaty. Eva v nich na svém maturitním plese vypadala jako princezna. Byly to její vysněné šaty, na které si dlouho šetřila a měla k nim obrovský citový vztah. „Evi, to nejde,“ bránila jsem se. „Jsou tak krásné. Co kdyby se s nimi něco stalo? To bych si nikdy neodpustila.“
Ona jen mávla rukou. „Prosím tě, nic se nestane. Jsi přece opatrná. Hlavně si ten večer pořádně užij a buď za hvězdu. Bude ti to slušet.“ Její velkorysost mě dojala. S pocitem obrovské vděčnosti a zároveň obrovské zodpovědnosti jsem si od ní ty šaty odnesla domů. Zachránila mě.
V den plesu jsem se v těch šatech cítila úžasně. Padly mi jako ulité. Hedvábí bylo příjemné na kůži a já jsem se poprvé po dlouhé době cítila opravdu krásná a sebevědomá. Večer probíhal skvěle. Hudba byla fantastická, jídlo výborné a já jsem se skvěle bavila. Neustále jsem si ale podvědomě dávala pozor. Když jsem pila víno, držela jsem skleničku co nejdál od těla. Když jsem jedla, dávala jsem si pozor na každé sousto. Byla jsem jako bodyguard svých vlastních šatů.
Katastrofa přišla kolem jedenácté večer. Stála jsem s přítelem a jeho kolegy v malém hloučku a bavili jsme se. V ruce jsem držela sklenici červeného vína. Najednou se za mnou prohnal nějaký číšník s plným tácem. Zřejmě spěchal. Vrazil do pána stojícího vedle mě, ten zavrávoral a vrazil do mě. Všechno se to stalo ve zlomku vteřiny. Sklenice mi vyletěla z ruky a celý její obsah, tmavě rudá tekutina, se jako ve zpomaleném filmu vylil přímo na přední část mých nádherných, světle modrých hedvábných šatů.
V tu chvíli se pro mě zastavil svět. Zírala jsem dolů na tu obrovskou, tmavou, mokrou skvrnu, která se s každou vteřinou vpíjela hlouběji do jemné látky. Kolem mě se omlouvali, podávali mi ubrousky, ale já jsem je neslyšela. Slyšela jsem jen šumění krve v uších. Ten večer pro mě skončil.
Okamžitě jsem běžela na toaletu. Snažila jsem se skvrnu vyčistit vodou a mýdlem, ale jak ví každá žena, to je u červeného vína ta největší chyba. Skvrna se jen rozmazala a zvětšila. Zbytek večera jsem protrpěla. Chtěla jsem se propadnout do země. Každý pohled na tu příšernou, fialovou mapu na mých šatech byl jako bodnutí nožem.
Druhý den ráno začala moje zoufalá záchranná mise. Hledala jsem na internetu všechny možné babské rady. Zkoušela jsem sůl, bílé víno, speciální přípravky na skvrny. Nic nepomáhalo. Ta skvrna tam zůstávala jako trvalá připomínka mého selhání. Ty nádherné šaty, ta vzpomínka mé nejlepší kamarádky, byly zničené. A byla to moje vina.
Nejhorší část ale teprve měla přijít. Musela jsem to říct Evě. Celý den jsem sbírala odvahu. Chodila jsem po bytě s telefonem v ruce, ale nedokázala jsem vytočit její číslo. Co jí mám říct? Jak se jí mám podívat do očí? Večer jsem se konečně odhodlala. Srdce mi bušilo až v krku, ruce se mi potily.
„Ahoj Evi,“ zašeptala jsem do telefonu, když to zvedla. „Ahoj! Tak co, jaký byl ples? A co šaty, slušely?“ zeptala se vesele. Její veselý tón mě zlomil. Rozplakala jsem se. „Evi, stala se hrozná věc,“ vzlykala jsem. „Já… já jsem ti zničila ty šaty. Někdo do mě vrazil a já jsem si je celé polila červeným vínem. Zkoušela jsem všechno, ale nejde to dolů. Strašně, strašně mě to mrzí.“
Na druhém konci bylo ticho. Čekala jsem výčitky. Křik. Zklamání. A byla jsem připravená to všechno přijmout. Ale místo toho se ozval její klidný, jemný hlas. „Prosím tě, hlavně nebreč, Anno. Uklidni se.“ Udělala pauzu a pak řekla větu, na kterou nikdy nezapomenu. „Jsou to jenom šaty. Jsou to jenom věci. Můžou se zničit, můžou se ztratit. Důležité je, že se tobě nic nestalo. Užila sis ten večer, než se to stalo?“
Její reakce mě naprosto odzbrojila. V momentě mého největšího selhání a viny mi neřekla jediné křivé slovo. Nezajímaly ji ty drahé šaty. Zajímala jsem se o ni já. O moje pocity.
Samozřejmě jsem trvala na tom, že jí šaty zaplatím nebo jí koupím nové, ještě hezčí. Dlouho odmítala, ale nakonec jsme se dohodly. Ale o to už nešlo. Ten večer jsem sice zničila kus hedvábí, ale zároveň jsem si ověřila hodnotu našeho přátelství. Zjistila jsem, že mám vedle sebe člověka, pro kterého je naše pouto mnohem cennější než jakákoliv materiální věc. A to je v dnešním světě ten největší poklad. Ten trapas s červeným vínem byl jednou z nejhorších zkušeností mého života. Ale zároveň mi dal ten nejkrásnější dárek – jistotu, že mám tu nejlepší kamarádku na světě.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
