Článek
Ten den přišel minulý pátek. Kolegové mi uspořádali malou oslavu, dostal jsem dárkový koš, všichni mi potřásali rukou a plácali mě po zádech. „Tak si to užij, Franto!“ volali na mě. „Konečně zasloužený odpočinek!“ A já jsem se cítil skvěle. Cítil jsem se volný.
V pondělí ráno jsem se probudil sám od sebe. Bylo sedm hodin. Venku svítilo slunce. Moje žena už byla dávno v práci. Uvařil jsem si kávu a sedl jsem si ke kuchyňskému stolu. A tehdy to začalo. To ticho.
Celý život jsem byl zvyklý na hluk. Ranní spěch, hluk strojů v továrně, hovory s kolegy, odpolední ruch, když se děti vrátily ze školy. Můj život měl svůj pevný řád a svůj zvuk. A najednou bylo ticho. Bylo to takové to absolutní, hluboké ticho, které není uklidňující, ale znepokojivé. Slyšel jsem jen tikání hodin na zdi a hučení ledničky.
Dopil jsem kávu. Podíval jsem se na hodiny. Bylo půl osmé. Normálně bych teď stál u stroje a poslouchal pokyny od mistra. A dnes? Dnes jsem měl před sebou celý den. Celý týden. Celý zbytek života. A já jsem najednou vůbec nevěděl, co s tím časem dělat.
Vstal jsem a začal jsem bezcílně chodit po bytě. Přečetl jsem si noviny od začátku do konce, včetně inzerátů. Pustil jsem si televizi, ale zprávy mě nebavily. Chtěl jsem si jít něco udělat do dílny, ale neměl jsem žádnou chuť ani inspiraci. Všechny ty plány, které jsem si celé roky dělal – že budu konečně mít čas na své koníčky, na čtení, na práci na zahradě – se najednou zdály prázdné a bezvýznamné.
Vyšel jsem ven na procházku. Ale město bylo v pondělí dopoledne jiné. Patřilo matkám s kočárky a dalším důchodcům, kteří seděli na lavičkách a mlčky krmili holuby. Připadal jsem si nepatřičně. Jako bych vypadl ze systému, který beze mě fungoval dál naprosto bez problémů. Všichni ostatní někam spěchali, měli nějaký cíl. Já jsem neměl nic.
Vrátil jsem se domů a to ticho na mě znovu padlo. Bylo ohlušující. Bylo to ticho prázdnoty. Ticho, které křičelo, že už nejsem potřeba. Že můj život, tak jak jsem ho znal, skončil. Celý život jsem byl „Franta, soustružník z továrny“. Byl jsem živitel rodiny, kolega, pracující člověk. A kdo jsem byl teď? Jen důchodce. Číslo ve statistice.
Odpoledne mě přepadla panika. Seděl jsem v křesle v obýváku a díval se z okna. A najednou jsem měl pocit, že se nemůžu nadechnout. Tohle je ten zbytek mého života? Tohle ticho? Tohle čekání na to, až se žena vrátí z práce? Ta svoboda, na kterou jsem se tak těšil, mi najednou připadala jako nejhorší vězení.
Když se žena odpoledne vrátila, vrhl jsem se na ni jako na záchranný člun. Potřeboval jsem slyšet její hlas, její vyprávění o tom, co se dělo v práci. Potřeboval jsem jakýkoliv zvuk, který by přerušil to strašlivé ticho.
Ten první den v důchodu byl jedním z nejtěžších v mém životě. Překvapil mě nepřipraveného. Nikdo vás nevaruje, že odchod do důchodu není jen o konci práce. Je to o ztrátě identity, o ztrátě denního řádu a o ztrátě sociálních kontaktů.
Uplynulo pár týdnů. Pomalu si zvykám. Začal jsem chodit na ryby. Přihlásil jsem se do klubu šachistů. A dvakrát týdně vyzvedávám vnuka ze školky. Pomalu, krůček po krůčku, si buduji nový denní řád. Novou rutinu.
To ticho je stále tady. Ale už není tak děsivé. Pomalu se ho učím plnit novými zvuky. Zvukem smíchu mého vnuka. Zvukem klapání šachových figurek. Zvukem tichého šplouchání vody, když sedím na břehu rybníka. Důchod není odpočinek. Je to nová práce. Práce na tom, najít smysl v dnech, které už nemají pevně daný řád. A já jsem teprve na začátku. Ale už vím, že to zvládnu.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
