Článek
Pak se přidalo dunění, které znělo, jako by se v našem panelákovém bytě pokoušel přistát vrtulník. A nakonec, jako finální kapka ponížení, začala téct. Po každém praní se na podlaze v koupelně objevila malá, ale vytrvalá loužička vody. Stala se tichým symbolem mého každodenního boje. Symbolem všech těch nekonečných hromad prádla po dvou dětech, symbolem mé práce, které si nikdo nevšímá, dokud nejsou ve skříni čisté ponožky.
Už týdny jsem vedla opatrnou kampaň za nákup nové pračky. Nenápadně jsem nechávala na kuchyňském stole letáky z elektra. Nahlas jsem si povzdechla pokaždé, když jsem vytírala tu loužičku. „Romane, ta pračka to už dlouho nedá,“ říkala jsem svému manželovi asi tak obden. Jeho odpověď byla vždycky stejná. „Jo, jo, miláčku, já vím. Podíváme se na to. Ale teď musíme trochu šetřit, víš, že platíme to auto.“ Souhlasila jsem. Samozřejmě, musíme šetřit. Byla jsem zodpovědná.
Roman je skvělý chlap, opravdu. Ale má jednu vlastnost, která mě přivádí k šílenství. Jeho potřeby jsou „investice do kvality života“, zatímco ty moje jsou „nutné výdaje“. Jeho nový gril na balkon byla investice do rodinné pohody. Jeho permanentka na hokej byla investice do duševního zdraví. Moje potřeba nové pračky, která by mi ušetřila práci a nervy, byl jen otravný výdaj, který je potřeba odložit.
Minulý týden se stalo něco, co posunulo naši tichou válku o priority na novou úroveň. Přišla jsem domů z práce a v předsíni stála obrovská krabice. Srdce mi poskočilo nadějí. Že by se Roman konečně rozhoupal a objednal tu pračku jako překvapení? To by bylo tak romantické! S úsměvem jsem vešla do kuchyně, kde Roman stál nad tou krabicí s výrazem malého kluka u vánočního stromečku.
„Přišlo to!“ zářil na mě. „Konečně je to tady!“ S nadšením začal rozbalovat krabici. Moje naděje ale rychle pohasla. Z krabice se postupně vynořoval nablýskaný, chromovaný, profesionálně vyhlížející kávovar, který vypadal, jako by ho ukradli z nějaké hipsterské kavárny v centru. Měl trysky, páky, budíky a stál víc než naše poslední dovolená.
Roman ho s posvátnou úctou umístil na kuchyňskou linku, kde zabral asi polovinu pracovní plochy. „Není nádherný?“ zeptal se a pohladil jeho lesklý povrch. Zůstala jsem stát s nákupem v ruce a mlčela jsem. Pak jsem jen ukázala prstem směrem ke koupelně, odkud se zrovna ozývalo chrčení naší umírající pračky. „A na novou pračku nejsou peníze?“ zeptala jsem se tichým, ledovým hlasem.
Vůbec nepochopil. V jeho světě v tom nebyl žádný rozpor. „Ale miláčku, tohle je přece něco úplně jiného!“ začal zaníceně vysvětlovat. „Tohle je investice! Víš, jakou teď budeme mít skvělou kávu? Už nebudeme muset utrácet v kavárnách. Dlouhodobě na tom vlastně ušetříme! Je to o kvalitě života, o tom malém luxusu každý den!“ Jeho nadšení bylo tak upřímné, že to bylo ještě horší. On si opravdu myslel, že nablýskaný kávovar je pro naši rodinu důležitější než funkční pračka.
Nehádala jsem se. Věděla jsem, že by to bylo zbytečné. Obvinil by mě, že mu kazím radost. Místo toho jsem se rozhodla pro tichý protest. Následující ráno, když mi hrdě připravil své první „baristické espresso“ v malém, předehřátém šálku, jen jsem se na něj podívala, řekla „děkuji, nechci“ a zalila si své obyčejné instantní kafe horkou vodou. Jeho uražený výraz byl k nezaplacení.
Ten kávovar se stal monumentem jeho sobectví. Stál na lince, lesklý a pyšný, a já jsem ho ignorovala. Pračka mezitím chrlila čím dál víc vody a její zvuky byly čím dál děsivější. A pak, jednoho dne, se stalo nevyhnutelné. V polovině praní se ozvala obrovská rána a buben se přestal točit. Bylo po ní. S plným nákladem mokrého, špinavého prádla.
Ten den jsem se rozhodla pro eskalaci konfliktu. Začala jsem prát jen to nejnutnější prádlo v ruce – dětské oblečení a své spodní prádlo. Romanovy věci jsem nechávala ležet v koši na špinavé prádlo. Jeho hromádka rostla. Trička, ponožky, trenýrky a hlavně, jeho košile do práce. První dva dny si ničeho nevšiml. Třetí den ráno začal být nervózní.
Ve čtvrtek, v den jeho velké porady, to přišlo. Vyšel z ložnice jen v ručníku. „Dano, prosím tě, nemůžu najít žádnou čistou košili,“ řekl podrážděně. „A nemám ani jedny čistý ponožky.“ Seděla jsem u kuchyňského stolu a klidně jsem si míchala své instantní kafe. Nablýskaný kávovar vedle mě mlčel jako tichý svědek.
„Asi došly,“ řekla jsem s naprostým klidem. „Víš, ta naše stará pračka už asi nezvládá takový objem prádla. Je to škoda. Možná kdybychom jí mohli uvařit nějakou dobrou kávu, tak by se vzpamatovala.“
Podíval se na mě. Pak se jeho pohled přesunul na koš plný jeho špinavého prádla. Pak na nablýskané monstrum na lince. A pak zpátky na mě. V mých očích musel vidět, že tentokrát neustoupím. Viděl ocelové odhodlání. Ticho v kuchyni by se dalo krájet.
Konečně poraženě vydechl. „Dobře,“ řekl tiše. „Máš pravdu. Pojedeme dneska po práci koupit tu pračku.“ Jen jsem přikývla a upila si své kávy. Možná to nebylo espresso s dokonalou cremou, ale v tu chvíli mi chutnalo jako vítězství.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
