Článek
Přesně takhle se cítím pokaždé, když se to stane. Když někomu něco vyprávím a vidím ten prázdný pohled. Tu chvíli, kdy jeho mozek přepne na úsporný režim, protože to, co říkám, pro něj není dostatečně důležitá informace.
Včera večer se to stalo znovu. S Petrem. Seděli jsme na gauči, v televizi běžely titulky nějaké další nekonečné kriminálky, co teď frčí. Donesla jsem mu pivo, sobě nalila sklenku vína a chtěla mu povyprávět vtipnou historku z práce. O tom, jak se naše nová kolegyně snažila zapůsobit na šéfa a omylem mu poslala fotku své kočky v kostýmu žraloka místo kvartální zprávy.
Začala jsem vyprávět, smála jsem se už jen při té představě a snažila se přenést tu absurdní atmosféru i na něj. Byla jsem v půlce věty, v tom nejlepším, když jsem si všimla toho modrého světla odrážejícího se v jeho brýlích. Sklonil hlavu a palcem bezmyšlenkovitě skroloval Facebookem.
V tu chvíli se to stalo. Ten tichý, bolestivý praskot mého nadšení. Zmlkla jsem uprostřed slova. V krku mi narostl obrovský knedlík a všechna slova, která jsem měla připravená, se proměnila v prach. Ticho v obýváku najednou zhoustlo a bylo těžší než všechny díly seriálu Ulice dohromady.
„Co jsi říkala, zlato?“ zvedl po chvíli hlavu, evidentně zaregistroval, že už nemluvím. Usmál se na mě tím svým omluvným úsměvem, který tak nesnáším. Protože vím, že není skutečný. Je to jen reflex.
„Nic. To je jedno,“ řekla jsem a cítila, jak se zmenšuju. Jako bych se scvrkávala do nepatrné, bezvýznamné tečky na tom našem starém gauči z IKEA. Odmítla jsem mu to zopakovat, i když se ptal. Nemohla jsem. Bylo to fyzicky nemožné, jako by mi někdo odpojil hlasivky od zdroje energie.
Chtělo se mi jen zalézt pod deku a spát. Navždy. Proč bych měla plýtvat dechem a snažit se, aby mě poznal někdo, koho vlastně vůbec nezajímá, co se děje v mém světě, když zrovna není středobodem vesmíru? Jeho následné pokusy o „normální“ konverzaci byly jako škrábání nehtů o tabuli. Odpovídala jsem jednoslovně a modlila se, ať už je ráno a já můžu vypadnout z bytu.
A nejde jen o Petra. Dělají to i kamarádky u kafe, dokonce i moje máma při nedělním obědě. A já se přitom tak strašně snažím lidem naslouchat. Aktivně, celou svou bytostí. Protože vím, jak příšerný je to pocit, když vás někdo ignoruje. Když dáváte kus sebe a ten druhý ho nechá bez povšimnutí spadnout na zem. Jsem v tomhle opravdu sama?
Cítíte se někdy podobně neviditelní? Nebo máte úplně jiný příběh, který prostě musí ven? Podělte se o něj se mnou na pribehy.kral@seznam.cz a třeba právě ten váš si přečteme příště.
