Článek
S Petrou jsme byly nejlepší kamarádky od střední školy. Prošly jsme spolu vším. Ale v posledních letech se naše přátelství změnilo v jednostrannou charitu a já už jsem na pokraji sil. Petra a její manžel vydělávají slušné peníze, ale jsou naprosto finančně nezodpovědní. A já jsem se stala jejich pohotovostní bankomatem a taxislužbou.
Neustále mi volá. „Kači, nemáš dvě stovky? Vrátím ti to příští týden.“ „Mohla bys mě prosím hodit do práce? Dám ti na benzín.“ Peníze jsem samozřejmě nikdy neviděla. Zkoušela jsem jí pomoct. Nabídla jsem jí, že si spolu sedneme a podíváme se na jejich finance. Odmítla s tím, že ji nechci poučovat. Když si stěžovala, že nemají co jíst, nabídla jsem jí, že ji vezmu do potravinové banky. Uraženě odmítla, že přece není žádná chudinka. Jednou jsem jí dokonce nabídla 400 korun na hodinu, aby mi pomohla s velkým úklidem před rodinnou oslavou. Odpověděla, že není moje uklízečka.
Nejhorší ale bylo, když jsem k ní přišla na návštěvu a jejich pes byl apatický a smutný. Když jsem se zeptala, co mu je, Petra mi mezi řečí řekla, že jim došly granule a nemá teď peníze na nové. Jejich pes tři dny pořádně nejedl. Byla jsem v šoku a okamžitě jsem jela koupit obrovský pytel granulí. O týden později si na Facebooku sdílela fotky nového, čistokrevného kotěte.
Dnes to ale všechno vyvrcholilo. Zavolala mi a její hlas zněl naprosto zoufale. „Katko, je to hrozné. Doma nemáme vůbec nic k jídlu. Dneska jsme ještě nejedli.“ Pak hned dodala, že v supermarketu mají akci na vepřovou panenku, čtyři balíčky za pět set korun, a jestli bych jí tam nevzala.
S povzdechem jsem jí řekla: „Hele, neblázni. Mám plnou lednici i mrazák. Právě jsem dovařila kuře na paprice. Mám tu mleté maso na špagety. Rýži, těstoviny, zeleninu. Přijeďte si, vezměte si, co potřebujete. Můžete mít hostinu na tři dny.“ Čekala jsem vděčnost, úlevu. Místo toho nastalo ticho.
Pak se ozval její hlas, který už nezněl zoufale, ale spíše vybíravě a náročně. „Aha. No, děkuju za nabídku, ale my jsme dneska měli chuť právě na tu vepřovou panenku. To kuře moc nemusíme.“
Zůstala jsem stát s telefonem v ruce a nemohla jsem uvěřit vlastním uším. Vztek a frustrace, které se ve mně hromadily měsíce, najednou vybuchly. „Takže vy umíráte hlady, Petro,“ řekla jsem ledově klidným hlasem, „ale ne dost na to, abyste jedli jídlo, které je zdarma a které pro vás s láskou uvařil někdo jiný? Chápu to správně?“
V telefonu nastalo ticho, pak nějaké koktání a zavěsila.
Cítím se zneužívaná a upřímně se o ni a její rodinu bojím. Kde je hranice mezi přátelskou výpomocí a tím, že se stanete sponzorem cizí nezodpovědnosti a pýchy? Zdá se, že jsem ji právě našla.
