Článek
Minulou neděli jsme byli u našich na obědě. Klasika. Kuře s rýží a řeči o tom, co je nového. Zmínila jsem, že mám novou práci, kde musím být už na osmou. Táta se na mě podíval přes stůl a s lehkým úšklebkem prohodil: „Slyšel jsem, že se teď hodinu před prací díváš na televizi.“ Sestra se zasmála.
Okamžitě mi naskočil obranný režim. Začala jsem vysvětlovat, že se potřebuju pomalu probouzet, že mi to pomáhá nastartovat mozek. Ale nikdo mě neposlouchal. Jejich pohledy říkaly: „Lenoch. Výmluvy.“ Zkrátila jsem to na: „Prostě mi to ráno déle trvá.“ Ani na to žádná reakce. Tak jsem zmlkla. Pocit ponížení a trapnosti mi seděl v žaludku jako kámen.
Je to jen drobnost, já vím. Ale můj život se skládá z tisíců takových drobných soudů. Už od dětství jsem se naučila, že každá moje volba, každý můj projev bude podroben zkoumání a komentáři.
Vzpomínám si, jak jsem v patnácti začala nosit džíny. Noc předtím, než jsem v nich poprvé vyšla z domu, jsem si v hlavě připravovala obhajobu. Proč džíny? Protože jsou pohodlné. Protože je nosí všichni. Protože se mi líbí. Přesně jsem věděla, co přijde. A taky že přišlo. „Ty nosíš džíny? Vždyť v tom vypadáš jako kluk.“ Moje připravená řeč mi v tu chvíli byla k ničemu.
Nejhorší bylo projevovat jakékoliv nadšení. To bylo z nějakého důvodu obzvlášť trestuhodné. Jednou jsme jeli se sestrou v autě a v rádiu hráli Kryštofy. Zazněl tam skvělý kytarový riff a já jsem nadšeně vydechla: „Jé, to je super!“ Sestra na mě okamžitě sjela pohledem a s despektem prohodila: „Tý jo, ty jsi teda fanynka.“ To stačilo. Radost byla pryč, zůstal jen stud.
Proč to dělali? Myslím, že ne ze zloby. Možná je jakýkoliv projev individuality nebo silné emoce děsil. Cokoliv, co vybočovalo z jejich představy o „normálu“, bylo potřeba zkritizovat a usměrnit.
A důsledky? Jsou mi 27 a pořád si v hlavě připravuju obhajoby. Když si koupím nové boty, mám připravený příběh o tom, že byly ve slevě a že jsem je nutně potřebovala. Když se mi líbí nějaký film, raději lžu a řeknu, že jsem ho viděla náhodou, než abych přiznala, že jsem se na něj těšila.
Neustále se snažím být o krok napřed před jejich kritikou. Žiju v preventivní obraně. Někdy si říkám, že jsem asi byla jen přecitlivělé dítě. Ale pak si uvědomím, že není normální muset obhajovat každou vteřinu své existence.
Když jsem tam tak seděla u toho nedělního oběda a nikdo neposlouchal mé vysvětlení, proč se ráno dívám na televizi, něco se ve mně změnilo. Zmlkla jsem ne proto, že bych se styděla. Zmlkla jsem, protože mi došlo, že nemusím hrát tuhle hru. Nemusím se obhajovat před soudem, který nemá právo mě soudit.
Závěrečná výzva
Museli jste se také v dětství neustále obhajovat za každou maličkost? Cítili jste se provinile za své vlastní nadšení? Napište mi svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Možná zjistíme, že nemusíme žít svůj život jako obhajobu před soudem, který existuje jen v naší hlavě.
