Článek
Musím se vám k něčemu přiznat, protože už to v sobě nemůžu dál dusit. Právě jsem poslala své nejlepší kamarádce Zuzce zprávu ve znění: „Zlato, dnešní večer nedám, omlouvám se! Byla jsem s kolegyněmi na takovém tom ‚holčičím‘ obědě s proseccem a jsem nějaká zničená. Užijte si to!“
Zní to docela uvěřitelně, že? Možná i trochu světácky. Problém je, že je to lež jako věž. Žádné prosecco nebylo. Byla jsem v IKEA. Sama. A udělala jsem něco strašného.
Jela jsem si tam jen pro svíčky a pro ty jejich levné utěrky. Ale jak jsem procházela kolem toho bistra u východu, stalo se to. Ta vůně. Ta neodolatelná, hříšná vůně párku v rohlíku za patnáct korun. Řekla jsem si, že si dám jen jeden, za odměnu, že jsem se propletla tím bludištěm nábytku.
Jenže jeden nestačil. Byl tak dobrý. Ten měkký rohlík, ten křupavý párek, ta kombinace kečupu a hořčice. Tak jsem si šla pro druhý. A pak pro třetí. Čtvrtý už byl takový zlomový bod, kdy jsem věděla, že je zle, ale už jsem nemohla přestat. Byla jsem v tranzu. Bylo to jako nějaké bizarní, levné obžerství. U šestého jsem se nenáviděla, u sedmého jsem přemýšlela o smyslu života. A ten osmý? Ten byl čistě akt zoufalství a sebepoškozování.
Takže teď tu ležím na gauči, neschopná pohybu, s břichem jako vzducholoď a pocitem, že brzy umřu na akutní předávkování párkem. A do toho mi pípne odpověď od Zuzky: „To nevadí, beruško, chápu! Dej si vanu a odpočívej, ty divoško! ;)“
Divoško. Kdyby jen tušila, že moje jediná divočina dneska bylo rozhodování, jestli si na ten osmý párek dám i smaženou cibulku. (Dala jsem si.)
Takže ano, taková je pravda. Nelžu, protože jsem společensky unavená. Lžu, protože jsem se přežrala párky v rohlíku jako zvíře a stydím se za to tak, že bych nejradši neexistovala. Doufám, že do rána neexploduju.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
