Článek
S Janou jsme nejlepší přátelé už snad odjakživa, dobrých dvanáct let. Známe se líp než vlastní boty. Takže když za mnou před časem přišla s touhle prosbou… no, trochu mi spadla čelist. Dárce spermií. Pro ni. Tedy, pro její dítě, které by odnosila náhradní matka. Chápete, já ji už několik let tajně miluju, ale nikdy jsem neměl odvahu jí to říct. Byl jsem prostě zbabělec, bál jsem se, že bych tím zničil to naše úžasné přátelství. A teď tohle. Co jsem měl dělat? Pár nocí jsem nespal, probíral to s dalšími kamarády a všichni mi radili to samé: „Musíš jí to říct, Petře!“
Máme takový zvyk, sobotní brunch v naší oblíbené kavárně na Vinohradech, protože Jana má v neděli jógu. Takže jsme se sešli i tuhle sobotu. Sotva jsem do sebe něco dostal, ruce se mi potily a žaludek jsem měl až někde v krku. Jana hned poznala, že se něco děje. Začala se strachovat, myslela si, že jí chci říct ne, nebo něco ještě horšího. Takže když jsme se pak šli projít do Grébovky, byli jsme oba nervózní jako psi.
Našel jsem jednu lavičku trochu stranou, posadil ji a spustil. Řekl jsem jí všechno. Jak jsem si před několika lety uvědomil, že ji miluju, ale že jsem byl příliš velký srab na to, abych s tím vylezl ven. Že jsem nikdy nic neřekl, protože jsem nechtěl ohrozit naše přátelství, které pro mě znamenalo všechno. Jana zbledla jako stěna. Pak se jí na tváři vystřídala snad stovka výrazů – údiv, zmatek, nevěřícnost… a pak se začala smát. Smála se tak, až jí tekly slzy.
Upřímně, byl jsem v šoku. Úplně zkoprnělý. Myslel jsem si, že je konec, že těch dvanáct let přátelství právě letělo komínem. A pak… pak začala plakat. Opravdové vzlyky. Zlehka mě bouchla do hrudi. A mezi smíchem a pláčem ze sebe dostala, že ona mě taky miluje. Ale že si myslela úplně to samé – že by to zničilo naše přátelství a že nechtěla za žádnou cenu přijít o to, co máme.
Objali jsme se, tak pevně, jako snad nikdy. A já jí řekl, že na tomhle světě není nikdo jiný, s kým bych chtěl mít dítě, než ona. Mluvili jsme hodiny, vlastně jsem se domů vrátil až teď večer. Rozhodli jsme se, že se teď chceme soustředit hlavně na nás dva, na náš vztah. Že tomu dáme čas, abychom se dostali do bodu, kdy to „dítě“ budeme moct mít spolu, jako partneři, jako rodina.
Vím, že tohle není žádná romantická komedie z televize a že věci se můžou pokazit, že nám to nakonec nemusí vyjít. Ale jsem si skoro jistý, že jestli něco jako spřízněné duše existuje, tak ona je ta moje. Někdy se prostě vyplatí riskovat.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
