Článek
Tohle se stalo nedávno a já pořád nevím, jestli jsem to přehnala, nebo si o to Světlana, moje kamarádka, prostě koledovala. Jsme obě osmadvacetileté a Světlana si koncem minulého roku „koupila“ byt. Je to fakt pěkný byt 3+kk ve starší zástavbě na Praze 6, a já u ní byla mockrát, pomáhala se stěhováním, zařizováním, nebo jsme si tam prostě jen tak sedly na kafe. Jak už asi tušíte z titulku, ten byt jí ve skutečnosti pořídili její rodiče. Já s tím fakt nemám problém, ceny bytů v Praze jsou dneska šílené, takže proč ne, ať si to užije, když má tu možnost. Já jsem nedávno, bohužel, zdědila dům po našich – třípokoják na vesnici, tak trochu na konci světa.
No a problém nastal, když jsme spolu vyrazily do Datartu nakupovat spotřebiče. Většina věcí ve Světlanině bytě byla totiž už dost stará, klidně deset, patnáct let – byt byl v původním stavu. Stály jsme tam s jedním prodavačem, kterého jsem se ptala na nějaké menší věci, jako topinkovač a rychlovarnou konvici. Prodavač se mě jen tak mezi řečí zeptal, jestli se stěhuju. Řekla jsem, že ano, a on se dál vyptával, jestli jsem koupila, nebo jsem v nájmu. Odpověděla jsem, že jsem koupila – bylo to prostě jednodušší a míň trapné, než mu vysvětlovat, že jsem dům zdědila. On na to, že super, a začal zase mluvit o těch topinkovačích.
Vtom do toho skočila Světlana: „Ona ten dům zdědila, nekoupila si ho.“ Prodavač ztichnul a já na ni hodila pohled ve stylu „co to jako mělo být?“. Zůstala jsem na ni koukat s otevřenou pusou. Ona ale pokračovala: „Jo, já jsem si svůj byt koupila.“ To už jsem se neudržela a zeptala se jí: „Má to tady nějakou váhu? Jsem tu, abych si koupila pár věcí do kuchyně, ne abych tomuhle pánovi vykládala svoje osobní záležitosti.“ Uculila se a prohodila: „To jen tak pro pořádek.“ To mě ještě víc zmátlo a naštvalo. (Asi už tušíte, kam to směřovalo.) Tak jsem jí odpověděla: „Aha, takže když už jsme u toho ‚pro pořádek‘, tak ten tvůj byt ti koupili rodiče.“
Prodavač se radši rychle zdekoval a Světlana vyběhla z obchodu. Dohnala jsem ji venku a ona na mě spustila, že jsem pěkná kráva, když takhle veřejně poukazuju na to, že by si bez pomoci rodičů byt v Praze dovolit nemohla. Vrátila jsem jí to dost podobně: „Moji rodiče mi taky pomohli k nemovitosti, jen teda dost hrozným způsobem.“ Můj přítel se mnou souhlasí, říká, že si o to sama řekla, když to téma takhle blbě otevřela. Ale naši ostatní kamarádi jsou rozdělení tak půl na půl. Někteří si myslí, že jsem v právu já, a druzí, že jsme se chovaly jako husy obě a já to neměla takhle hrotit. Co si o tom myslíte vy?
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
