Článek
Když se před dvěma lety vedle nás přistěhovali noví sousedé, měl jsem radost. Vypadali jako slušná, mladá rodina. Hned jak se nastěhovali, pustili se do velké rekonstrukce zahrady. Jejich největším projektem byl obrovský zapuštěný bazén s dřevěnou terasou kolem. Díval jsem se na tu stavbu a říkal jsem si, že to musí stát majlant. Vůbec mě nenapadlo, že si ten svůj sen o luxusu staví zčásti i na mém pozemku.
Všechno se provalilo asi o rok později. Rozhodl jsem se, že si konečně nechám postavit nový plot, abychom měli trochu víc soukromí. A protože jsem puntičkář, zaplatil jsem si geodeta, aby mi přesně vyznačil hranice pozemku. Když mi geodet ukázal výsledek měření, zůstal jsem stát jako opařený.
Ukázalo se, že roh bazénu a velká část jejich nové terasy stojí dobré dva metry na mé zahradě. Byl jsem v šoku. Celou tu dobu si užívali bazén, který si bez dovolení postavili na mém. Nechtěl jsem ale hned dělat problémy. Věřil jsem, že když jim to ukážu, nějak se rozumně domluvíme.
Zašel jsem za nimi s oficiálním plánem od geodeta. Několikrát jsem s nimi mluvil, všechno jim ukazoval. Byli v rozpacích, ale bylo jim jasné, že důkaz je neprůstřelný. Nechtěl jsem po nich, aby ten drahý bazén bourali. Navrhl jsem jim neuvěřitelně velkorysé řešení.
Řekl jsem jim, ať si bazén klidně nechají tam, kde je. Že já si svůj nový plot postavím kolem něj, čímž jim ten kus mého pozemku vlastně přenechám. Chtěl jsem po nich jedinou věc. Abychom podepsali jednoduchou právní dohodu, kde bude jasně napsáno, že obě strany vědí, že bazén stojí na mém pozemku. Bylo to jen pro jistotu, aby v budoucnu nenastaly nějaké problémy, třeba kdyby jeden z nás chtěl dům prodat.
Abych jim to co nejvíce usnadnil, dokonce jsem zaplatil přes dvacet tisíc korun svému právníkovi, aby tu dohodu sepsal tak, aby byla spravedlivá pro obě strany. Byla to z mé strany obrovská snaha o to, abychom se nehádali a zachovali dobré sousedské vztahy. A oni se tvářili, že souhlasí.
A pak začalo to nekonečné vodění za nos. Pokaždé, když jsem se jich zeptal, jestli si tu smlouvu už pročetli, měli nějakou výmluvu. „Ještě jsme neměli čas.“ „Musíme to ukázat našemu právníkovi.“ „Manželka je nemocná.“ Trvalo to sedm, možná osm měsíců. A moje trpělivost pomalu docházela.
Minulý týden mi konečně řekli své rozhodnutí. Oznámili mi, že tu dohodu nepodepíšou. A co víc, řekli mi, že se nehodlají podílet ani na nákladech za mého právníka. Zůstal jsem na ně jen zírat. Takže já jim velkoryse nabídnu, že jim nechám kus svého pozemku, zaplatím právníka, abych jim pomohl, a oni mě rok tahají za nos a pak mě prostě pošlou k šípku?
V tu chvíli jsem věděl, že jsem udělal chybu. Neměl jsem se snažit být ten hodný. Moje snaha o smír byla jen ztráta času a peněz. A tak jsem se po roce dohadování a proseb konečně naštval. Když to nejde po dobrém, půjde to po zlém.
Vzal jsem do ruky telefon a zavolal jsem na jediné místo, kterého se bojí každý, kdo staví načerno. Zavolal jsem na stavební úřad. Slušně jsem se paní na druhé straně představil a položil jí jednu jednoduchou otázku.
„Dobrý den,“ řekl jsem. „Chtěl bych se jen zeptat, jak je možné, že jste vydali stavební povolení na bazén, který stojí na mém soukromém pozemku?“ Na druhém konci bylo slyšet jen šokované ticho a pak horečné klapání do klávesnice.
Nevím, co bude dál. Ale už je mi to jedno. Snažil jsem se být slušný, snažil jsem se být velkorysý. A oni se mi jen vysmáli do obličeje. Teď už to není můj problém. Teď je to jejich problém. Problém, který budou muset vysvětlovat úřadům. A já se jen v klidu posadím a budu se dívat, jak se z toho budou dostávat.
