Článek
V naší firmě jsem součástí náborového týmu a svou pozici beru velmi vážně. Před časem jsme hledali člověka na klíčovou pozici, která vyžadovala někoho bystrého, organizovaného a připraveného pracovat pod tlakem. Po několika kolech pohovorů jsme měli solidní užší výběr, ale jeden kandidát, říkejme mu Jan, naprosto vyčníval. Na papíře měl vše, co jsme hledali, a upřímně, vypadalo to pro něj jako životní příležitost.
Pak se objevil. Velmi vážný, vůbec se neusmíval. Jsem zvyklý na to při technických pohovorech a chápu, že to může být zastrašující prostředí.
Provedli jsme kolo představování a pak pohovor zahájil slovy: „Dovolte mi, abych vám o sobě něco řekl.“ Řekli jsme, dobře, do toho.
Začal mluvit a mluvit o svém osobním a profesním pozadí. Asi po třech minutách jsem se vložil do řeči, abych se zeptal na doplňující otázku na základě něčeho, co zmínil. Odpověděl: „Odpovím, dejte mi chvilku,“ a pokračoval v mluvení.
Kolegyně se vložila do řeči s další otázkou a on jí řekl to samé.
V tu chvíli jsme se na sebe tak nějak podívali, ale rozhodli jsme se ho nechat pokračovat a dát mu šanci.
Ale po více než pěti minutách jsem se znovu vložil do řeči s další otázkou. Musel jsem přes něj mluvit, abych to udělal. Konečně se zastavil a odpověděl, ale tak zdlouhavě, že nakonec přešel k jinému tématu.
Moje kolegyně položila další otázku a stalo se to samé.
V tu chvíli jsem byl připravený pohovor ukončit. Několikrát jsem se ho snažil zdvořile přerušit, ale nedokázal číst situaci a prostě mluvil dál. Nakonec jsem mírně zvýšil hlas a řekl něco jako: „Děkuji vám mnohokrát za sdílení vašeho pozadí. V zájmu času bych se rád zeptal, jestli máte nějaké otázky pro nás.“ Toto je standardní postup a pomáhá nám připravit odpovědi pro budoucí pohovory.
Zeptal se na tým. Když jsem odpovídal, zvedl prst a přerušil mě, aby mluvil více o svém pozadí. Nechal jsem to být. Pak položil další otázku, na kterou začala odpovídat moje kolegyně, ale znovu ji přerušil, aby mluvil o sobě.
Ještě jednou jsem se ho pokusil zdvořile přerušit, ale mluvil dál.
V tu chvíli mi došla trpělivost. Řekl jsem: „Jane, teď mě poslouchejte. Musíte opravdu zmlknout a poslouchat.“ Byl překvapený, stejně jako moje kolegyně, ale konečně přestal mluvit. Pokračoval jsem: „Vešel jste do této místnosti s 99procentní šancí na získání této práce. Teď je ta šance nulová. Jediný důvod je ten, že za necelých patnáct minut jste ukázal, že vůbec neumíte naslouchat. Takže vám teď říkám, že tu práci nedostanete. Ale pokud si z tohoto pohovoru něco odnesete, ať je to tohle: bez ohledu na to, jak jste technicky dobrý, pokud neumíte naslouchat, nikdy v této kariéře nevyniknete.“
Omluvil se a řekl: „Můžeme začít znovu?“
Odpověděl jsem: „Svou šanci jste měl. Přeji vám hodně štěstí v budoucích pohovorech. A ujistěte se, že nasloucháte.“
Když se na to dívám zpětně, vím, že jsem to mohl zvládnout jinak, ale stále je mi toho chlapa líto.
