Článek
Všechno začalo, když mému kamarádovi Michalovi a jeho snoubence Evě začala dělat problémy její matka. Je to ten typ ženy, která musí být vždy středem pozornosti, a svatbu své dcery zjevně vnímala jako svou vlastní druhou šanci na velký den. Své dceři oznámila, že si na její svatbu vezme své vlastní svatební šaty. Nevěsta Eva z toho byla samozřejmě zdrcená. Hádky nepomáhaly, matka byla neoblomná.
Pak ale Eva, místo aby se hroutila, vymyslela geniální, ďábelský plán. A právě proto nám Michal volal. „Karle,“ začal tehdy do telefonu, „mám na tebe a na tvou ženu jednu velmi, velmi zvláštní prosbu. Mohla by si na naši svatbu vzít své svatební šaty?“ Chvíli jsem si myslel, že jsem se přeslechl. On ale pokračoval a vysvětlil mi jejich plán. Místo aby se s matkou hádali, rozhodli se ji porazit její vlastní zbraní. Poprosili všechny pozvané ženy, aby přišly buď v bílém, nebo, pokud se ještě vejdou, ve svých vlastních svatebních šatech.
Moje žena byla nadšená. Běžela ke skříni, vytáhla své šaty, které na sobě neměla přes dvacet let, a s radostí zjistila, že jí stále padnou. „Kdy jindy budu mít příležitost si tu bláznivou věc znovu obléct?“ smála se.
Nadešel den svatby. Dorazili jsme na místo a já vešel do sálu, kde se hosté scházeli před obřadem. Ten pohled byl neuvěřitelný. Místnost byla plná asi dvaceti žen všech věkových kategorií, oblečených v nejrůznějších odstínech bílé. Mnohé z nich měly na sobě skutečné svatební róby. Atmosféra byla plná spikleneckého chichotání.
Vyšel jsem ven za ženichem Michalem a společně jsme čekali na příjezd jeho budoucí tchyně. Když její auto zastavilo, vystoupila v explozi bílého tylu. Měla na sobě něco, co by slušelo Disneyho princezně, a kráčela k nám jako generál, který očekává boj.
Michal ji ale vřele přivítal a podržel jí dveře. Její manžel, otec nevěsty, měl tu slušnost, že se tvářil zahanbeně. Hrdě vešla do sálu, s nosem nahoru, připravená být hvězdou.
A pak ztuhla. Její pohled klouzal po místnosti plné žen v bílém. Její tvář prošla několika fázemi – od šoku přes zmatek až po čistou zuřivost.
Začala křičet na všechny kolem, jak se opovažují vzít si na svatbu její dcery bílou, jak je to hanebné a jak musí všechny okamžitě odejít. Její manžel tiše podotkl: „Drahá, ty máš na sobě taky svatební šaty.“
„TO JE NĚCO JINÉHO! JÁ JSEM JEJÍ MATKA!!“ zaječela.
Když zjistila, že si nevěsta výslovně přála, aby ženy přišly v bílém, splaskla jako propíchnutý balónek. O chvíli později začala hrát hudba, otevřely se dveře a my jsme všichni vešli do kaple. Sotva jsme se usadili, začal hrát svatební pochod.
A tehdy přišel ten nejlepší moment. Nevěsta Eva vešla, zavěšená do svého otce, v nádherné, dechberoucí róbě v barvě rudého zlata.
Její matka odešla téměř okamžitě po obřadu. A zbytek dne byla ta nejradostnější a nejbarevnější svatba, na jaké jsem kdy byl.
