Článek
Když mi bylo deset, moje máma, která se vždycky protloukala od výplaty k výplatě, si vzala Vladimíra. Muže s velmi dobrým příjmem a dvěma dcerami, Anetou a Adélou. Pro mě a mého bratra Lukáše to mělo být vysvobození. Místo toho jsme se ocitli ve zlaté kleci, kde pro nás platila úplně jiná pravidla.
Dohoda mých rodičů byla striktní: žádné společné finance. Na domácnost přispívali rovným dílem, ale o své „volné“ peníze se každý staral sám. A to znamenalo, že Vladimír utrácel za své dcery, zatímco moje máma neměla skoro nic navíc pro nás.
Zatímco Aneta s Adélou jezdily lyžovat do Alp a v létě se válely u moře v Chorvatsku, my s bráchou jsme zůstávali doma. Vladimír velkoryse zaplatil letenku i mé matce, ale na nás se to nevztahovalo. Bydleli jsme sice v hezkém domě v dobré čtvrti, ale s Lukášem jsme se tísnili v jednom malém pokojíčku, přestože v domě byl i volný pokoj pro hosty. „Maminčin podíl stačí jen na jeden pokoj pro vás,“ vysvětlil nám otčím. Neustále jsme od něj a jeho dcer poslouchali posměšky na naši situaci. Máma nám jen říkala, že máme být vděční za střechu nad hlavou.
Ta léta ponížení v nás s bratrem zažehla oheň. Přísahali jsme si, že budeme tak úspěšní, že už nikdy nebudeme na nikom závislí a nenecháme si od nikoho nic líbit. A to se nám povedlo. Oba jsme finančně za vodou a máme vlastní bydlení. Vztah s otčímem a jeho dcerami je… zdvořilý. Dokážeme spolu existovat v jedné místnosti. Nic víc.
Při mé nedávné návštěvě u matky přišel Vladimír s prosbou. Aneta je těhotná a s manželem si chtějí koupit dům za Prahou. Stojí patnáct milionů. Na akontaci jim chybí milion a půl. A otčím se mě zeptal, jestli bychom jim s Lukášem tu částku nepokryli. Prý by nám to splatil „jednou v rámci dědictví“.
Řekla jsem ne.
Začal na mě tlačit. Že s Lukášem máme oba vlastní bydlení a s našimi příjmy bychom přece mohli pomoct. Řekla jsem, že to, jestli můžu, nebo ne, je irelevantní. Moje odpověď je ne. Připomněl mi, že jsme našemu bratranci dali darem čtvrt milionu na byt. „To byla tehdy naše volba. A tohle je moje volba teď,“ odpověděla jsem.
„Ale rodině by se mělo pomáhat, když člověk může,“ nedal se odbýt. To byla poslední kapka. Podívala jsem se mu zpříma do očí. „Jako jsi pomáhal ty nám, když jsme byli děti?“
V místnosti nastalo hrobové ticho. Nikdo se ani nepohnul. Po chvíli Vladimír tichým hlasem řekl, že kdyby mohl vrátit čas, choval by se ke všem čtyřem stejně. „To je od tebe hezké,“ řekla jsem, „ale to ti nedává žádné právo na moje peníze teď.“ Zkoušel to dál, že mě přece nežádá o dar, ale o půjčku. Odpověď byla stále stejná: Ne.
Později mi volala matka. Prý jsem se zachovala jako kráva. Mohla jsem ho prý odmítnout, aniž bych vytahovala minulost, kvůli které se už tak cítí provinile. Ale já to vidím jinak. Jeho vina mu nebránila v tom, aby mě znovu požádal o něco, co mi on sám jako dítě odpíral. Chtěl pomoc od rodiny, kterou nikdy nevytvořil.
Byla Karolínina odpověď zbytečně krutá, nebo to byla spravedlnost, na kterou čekala téměř dvacet let? A může čas skutečně zahojit rány z dětství? Podělte se o svůj názor na pribehy.kral@seznam.cz.
