Článek
Dnes ráno jsem vzala syna na snídani do Mekáče. To bylo před třemi hodinami a my jsme se právě vrátili domů, aniž bychom se najedli. Proč? Protože se u mě projevil můj osobnostní rys, kterému můj syn říká „Syndrom ‘Tak to prr!’“.
Chápete, když jsem venku a vidím, že se děje něco špatného, nemůžu se otočit zády. Nemůžu předstírat, že jsem to neviděla. Ne, moje vlezlá maličkost se musí zapojit, aby napravila křivdu. Zvláště když jde o děti.
Procházíme tedy parkovištěm a vidím starší ženu, kolem šedesátky, s rozkošným malým batoletem. Nedrží ho za ruku, i když kolem jezdí auta. Chlapeček se najednou rozběhne a vběhne téměř přímo před auto. V poslední vteřině ho popadnu a zvednu do náruče. Je to takový šťastný, usměvavý chlapeček. Jdu ho předat ženě a ona procedí: „Pojď ke babičce, ty spratku,“ a vytrhne mi ho z rukou. Pak mu stáhne kalhoty a asi pětkrát ho opravdu tvrdě praští přes zadek. To plácnutí se rozlehlo po celém parkovišti.
Když se napřáhla k šesté ráně, chytila jsem ji za ruku a odstrčila ji. Ten ubohý chlapeček teď křičel bolestí. Ona na mě začala ječet, že jsem ji napadla. Zvedla jsem chlapce do náruče a zavolala 158. Přeci nebudete s takovou silou bít dítě, nadávat mu do ďáblova plémě a sprostě na něj křičet. Odtáhla jsem chlapečka na stranu restaurace a do telefonu operátorovi říkám, že jsem musela fyzicky zabránit ženě v bití batolete. Stará paní pištěla a můj syn jí blokoval cestu, aby se ke mně a k chlapečkovi nedostala.
Přijela policie, řekli jsme jim, co se stalo. V té době se chlapeček už uklidnil, ale na zadečku měl obrovské rudé podlitiny. Bylo vidět, že ho bolí i sedět. Policisté si vzali číslo na matku od babičky. Seděli jsme s chlapcem, protože se zdálo, že je s námi klidnější než s policisty.
Asi o půl hodiny později přijelo na parkoviště auto a chlapečkovi se rozzářila tvář, když uviděl mámu a tátu. Přiběhli rovnou k němu, objímali ho, líbali a omlouvali se mu. Od policistů a od nás si vyslechli celý příběh. Otec soptil vzteky. Matka plakala a vypadala… zlomeně. Otec přistoupil k policejnímu autu, ve kterém seděla jeho tchyně, a zeptal se jí, co si sakra myslela, že dělá, když ho nedrží za ruku u silnice a pak ho zmlátí za SVOU chybu? Ona jen pištěla, že jsem jí ublížila. To bylo vše, co byla schopná říct.
Omluvila jsem se matce chlapce, že jsem se dotkla její matky, ale ona mě objala a poděkovala mi, že jsem mu pomohla. Otec přišel k matce a zeptal se jí, jestli na ni „tentokrát“ podají trestní oznámení. Tentokrát. Tentokrát? Dobře, nebudu se ptát, není to moje věc, ale otec vypadal, že už toho má dost, a ptal se, jako by to konečně mělo stačit k tomu, aby matka pochopila, že její vlastní matka je příšerná. Matka řekla ano. Dala jsem plnou výpověď, stejně jako můj syn. Matka s otcem si vzali moje telefonní číslo a odvezli si svého chudáčka domů. Řekla jsem jim, ať mi zavolají, že mám v těchto oblastech zkušenosti a znám lidi, kteří jim mohou pomoci.
Babičku odvezli na stanici. Ta stará čarodějnice nejenže nechala toho chlapce málem přejet autem, ale pak ho za svou chybu zbila. To nebyl dobrý nápad, když jsem poblíž. Takže jsme se nakonec vrátili domů a teď dělám palačinky, abych spálila přebytečný adrenalin. Doufám, že mi zavolají. Chudák máma vypadala tak zlomeně.
Jste i vy svědky něčeho, u čeho nemůžete jen tak stát a dívat se? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy stačí jediný člověk, který se nebojí zasáhnout, aby se zabránilo tragédii.
