Článek
Minulé léto jsme se s přítelem Jakubem vydali na vysněný road trip do Chorvatska. Naším domovem na kolech byl starý Volkswagen Transporter, kterého jsme si sami přestavěli na malý obytňák. Byla to absolutní romantika. Zrovna jsme projížděli Maďarskem. Jakub řídil a já jsem si zalezla do zadní části naší vestavby, abych si na chvíli zdřímla.
Probudilo mě, až když auto zastavilo. Jakub tankoval na nějaké zapadlé benzínce uprostřed maďarské pusty. Aniž bych cokoliv řekla, vylezla jsem a zaběhla na záchod.
Když jsem se o pár minut později vrátila, auto bylo pryč. Jakub byl pryč.
Nejdřív jsem si v duchu vtipkovala, že si určitě nevšiml, že jsem vylezla, a prostě odjel. Ten vtip ale rychle zhořkl, když jsem si uvědomila, že je to nejspíš přesně to, co se stalo. Sáhla jsem do kapsy pro mobil. Samozřejmě, že tam nebyl. Zůstal v autě.
Vešla jsem dovnitř a poprosila pokladní, jestli si můžu zavolat. Odmítla. Prý telefon pro zákazníky nemají. Očividně lhala, ale co jsem mohla dělat?
Začala jsem tedy prosit cizí lidi v obchodě. Většina na mě koukala podezřívavě. Uprostřed ničeho se zjevila holka bez ničeho a chce jejich telefon. Asi se báli, že jim ho ukradnu. Došlo mi, že vlastně ani neznám Jakubovo číslo zpaměti. Takže jsem si od jednoho ochotného pána půjčila telefon a volala na své vlastní číslo. Znovu a znovu. Nikdo to nezvedal.
Od dalšího člověka jsem si půjčila telefon, přihlásila se na Facebook, našla tam Jakubovo číslo a zavolala mu. Jeho telefon byl hluchý.
Začala jsem každému, koho jsem žádala o pomoc, vysvětlovat svou situaci. Někteří mi nevěřili, jiným mě bylo líto. Jeden starší pán mi dokonce nabídl, že mi v dalším městě zaplatí hotel na noc. Zjevně si myslel, že mě tam přítel nechal schválně a já se jen stydím to přiznat.
Uplynuly asi dvě hodiny. Seděla jsem na lavičce, zírala do té nekonečné roviny a brečela jsem. Prodavačky na mě skrz okno koukaly jako na nějakého pobudu. Byla jsem zoufalá.
Vtom přijelo policejní auto. Vystoupila z něj policistka a zamířila ke mně. Prý na mě zavolali z benzínky, že tu somruju telefony a obtěžuju lidi. Vysvětlila jsem jí svou situaci. Byla stejně zmatená a soucitná jako všichni ostatní. Řekla mi, že tu nemůžu zůstat, a nabídla mi, že mě odveze buď na odpočívadlo pro kamiony, nebo na policejní stanici. Zvolila jsem odpočívadlo.
Nasedla jsem do policejního auta a cítila se naprosto poraženě. A právě když jsme vyjížděly na dálnici, ozvala se jí vysílačka. Jiný policista hlásil, že je na té benzínce a že tam nějaký kluk v panice hledá svou přítelkyni.
Policistka se na mě podívala. A pak jsme se obě začaly smát. Otočila auto a vezla mě zpátky. A tam stál Jakub. Vypadal ještě hůř než já. Skoro plakal, bušil do okýnek naší dodávky a nemohl uvěřit, že to udělal.
Prý si mé nepřítomnosti všiml až asi po hodině jízdy, když projížděl nějakou úžasnou krajinou a chtěl mě vzbudit, abych se taky podívala. Pak to otočil a řítil se zpátky rychlostí, jakou prý nikdy v životě nejel. Viděl, že mu volám na mobil, ale nechtěl mi lézt do soukromí a zvedat cizí hovory. Myslel si, že je to konec našeho vztahu.
Byl to jeden z nejhorších a zároveň nejlepších dnů mého života. A rozhodně to byl zážitek, na který nikdy nezapomeneme.
I ta nejlépe naplánovaná cesta se může zvrhnout v dobrodružství. Máte taky nějaký cestovatelský příběh, na který do smrti nezapomenete? Pošlete mi ho na pribehy.kral@seznam.cz. Nejlepší zážitky jsou ty, které přežijeme!
