Článek
Tenhle příběh se stal před pár lety, ještě v době, kdy jsem byla jen přítelkyně mého teď už manžela Honzy a netušila jsem, jak hluboká je králičí nora šílenství jeho matky Jany. Jednoho dne nás pozvala na výlet. Cíl: IKEA a pak oběd. Naše nejbližší IKEA je na Černém Mostě, což je od nás z Hradce skoro dvě hodiny cesty. Tchyně bydlí asi hodinu od nás, takže pro ni to byla ještě delší štrapác. Cestou nás nabrala a vyrazili jsme.
V IKEA bylo všechno v pohodě, dokud jsme nedošli do oddělení s dětským nábytkem. Jana se tam úplně zasekla u postýlek pro batolata a nemohla se vynadívat, jak je to všechno „roztomiloučké“. S Honzou jsme prohodili, že bychom jednu takovou postýlku mohli pořídit pro naše psy. Odměnou nám byl její ledový, odsuzující pohled. Zbytek návštěvy proběhl v relativním klidu.
To pravé peklo se rozpoutalo až u oběda. Zašli jsme do jedné z těch restaurací v obchodním centru a sotva jsme usedli, ještě než jsme si stihli objednat pití, začala mluvit o vnoučatech. Prostě mlela a mlela, jak se nemůže dočkat. Ironií je, že její výrazně starší syn, se kterým se už patnáct let nebaví, má tři děti, které nikdy neviděla. Ale to jí nebránilo v tom, aby plánovala ty naše.
Nejdřív jsem to ignorovala. Ale pak pronesla, že se nemůže dočkat, až uvidí své vnoučátko, jak se rodí. Klidně jsem se jí zeptala, co tím myslí. Oznámila mi, že ona samozřejmě bude u porodu, aby viděla, jak na svět přichází její „PRVNÍ“ vnouče. Slušně jsem jí řekla, že až jednou budeme mít děti, u porodu nebude nikdo kromě zdravotníků a člověka, který to dítě do mě dostal. Odpověď „ne“ ale nebrala. Podívala se na Honzu a čekala, že se jí zastane. Nezastal. Tak jsem to zopakovala: „Nechci tam ani vlastní matku. Pokud jste to dítě do mě nevložila vy nebo nejste lékař, v porodním sále nemáte co dělat.“
Podívala se na mě, jako bych právě urazila tři generace její rodiny. Pak se rozplakala, omluvila se a utekla na záchod.
Po chvíli se vrátila a jako by se nic nestalo, změnila téma. Na jména. Řekla jsem jí, že jsme se o tom nikdy nebavili, protože je to pro nás naprosto předčasné. Ona na to, že MUSÍME dát našim dětem pořádná, biblická jména. My s Honzou přitom nejsme ani trochu věřící. Podívala jsem se jí zpříma do očí a s co nejnevinnějším výrazem jsem se zeptala: „A co říkáte na jméno Jidáš Lucifer?“
„PŘESTAŇ!!!“ zařvala na celou restauraci. Pak jsem jen pokrčila rameny a řekla: „Vždyť je to biblické.“ Znovu se rozplakala a opět utekla na záchod.
Po zbytek oběda a celou dlouhou cestu domů už nepromluvila ani slovo. Bylo to to nejlepší ticho, jaké jsem kdy zažila.
Zažili jste taky, že vám tchyně začala plánovat život a děti dřív, než jste vůbec řekli „ano“? Jaké nejlepší sarkastické odpovědi jste použili? Podělte se na pribehy.kral@seznam.cz. Nejlepší hlášky si zaslouží slávu!
