Článek
Když jsem byla mladší, prošla jsem si peklem. Můj jediný skutečný únik z toho všeho byly moje vlasy. Vím, jak hloupě to zní, ale je to tak. Když se mi hroutil svět, obrátila jsem se ke svým vlasům a používala je jako plátno, na kterém jsem mohla ovládat a odrážet to, jak se cítím. Stříhala jsem je, barvila, vytvářela šílené účesy, a to mi pomáhalo. V roce 2011 jsem si udělala fialové číro ve stylu osmdesátek, kvůli kterému jsem si oholila velkou část hlavy. To bylo naposledy, co jsem měla pocit, že nemám svůj život pod kontrolou.
Od té doby jsem si vlasy nechala růst. Kromě běžné údržby jsem s nimi nic nedělala. Letos, po narození mého třetího dítěte, mi sahaly až po stehna. Pro mě byly moje dlouhé, krásné vlasy odrazem toho, jak daleko jsem se dostala se svým duševním zdravím a štěstím. Byly pro mě neuvěřitelně důležité. Moje osobní trofej.
A to mě přivádí k dnešku. Se třemi dětmi pod pět let nosím své dlouhé vlasy neustále v culíku, copu nebo drdolu. Malé ručičky mají jinak tendenci za ně tahat. Z nějakého důvodu to neskutečně štvalo macechu mého manžela, Milenu. Pokaždé, když jsme se viděly, alespoň jednou pronesla jízlivou poznámku o tom, jaká je to škoda vlasů, nebo že by matka neměla mít na hlavě takové „vrabčí hnízdo“. Většinou jsem ji ignorovala, protože chce jen pozornost a tu jí já dávat nebudu. Až do včerejška.
Seděla jsem na gauči u tchána, kojila naši nejmladší a příjemně si povídala s manželem Pavlem a jeho tátou o tom, na co se díváme v televizi. Najednou jsem ucítila zatažení za vlasy a než jsem se stihla úplně odtáhnout, uslyšela jsem cvaknutí nůžek. Za gaučem stála Milena a můj čtyřletý syn. Oba se smáli, zatímco ona držela v ruce velkou část toho, co bývalo mým drdolem.
Všichni tři jsme se otočili a zírali na ni. Bylo to jako dívat se na padoucha z kresleného filmu. Byla jsem v totálním šoku, zdrcená a snažila jsem se nerozbrečet před dětmi. Pavel na ni začal řvát, jestli se zbláznila. Můj čtyřletý syn, který si uvědomil, co se stalo, se rozplakal. A po něm se rozbrečela i Milena, která se slzami v očích fňukala: „Byl to jen vtip! Vždyť to doroste. Mysleli jsme, že se budete smát.“
Celá situace se zhroutila. Pavel se mě zastával, já a všechny tři děti jsme plakaly, Milena hystericky bulila a tchán se nás všechny snažil uklidnit. Nakonec jsme odešli. Pavel ještě ve dveřích řekl svému tátovi, ať se s ní rozvede, protože být ženatý s přerostlým osmiletým dítětem je pravděpodobně nelegální. Zasmála bych se tomu, kdybych nebyla tak na dně.
Pavel s námi jezdil po městě a hledal kadeřnictví, které by mě vzalo bez objednání. Zavolala jsem švagrové, aby za mnou přišla. Sešly jsme se u její kadeřnice, která měla naštěstí volno a přišla kvůli nám do práce. Pohled na mé zničené vlasy byl otřesný. Vlasy byly v cárech. Obrovské kusy chyběly, délka byla všude jiná. Bylo to příšerné. Cítila jsem se, jako bych přišla o část těla.
Naštěstí byla kadeřnice velmi talentovaná a zachránila mi vlasy střihem těsně nad ramena. Vypadá to hezky, ale když se na sebe podívám do zrcadla, je mi stále smutno. Nevím, jak dlouho mi bude trvat, než se přes to přenesu. Milena mi poslala pár trapných omluvných esemesek ve stylu: „Promiň, ale nebuď jak malá, vlasy přece dorostou, ne?“
Překročil někdo z vašich blízkých hranici způsobem, který vás hluboce zasáhl nebo ponížil? Nenechávejte si to pro sebe. Napište mi svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Nikdo nemá právo se vás takto dotknout.
Zdroje
