Článek
Píšu to, protože se cítím tak zahlcený emocemi, že se o to musím podělit. Moje žena Anna, se kterou jsem ženatý rok, ale partnerem osm let – jsme láska z vysoké školy – dělá každou noc něco, co mi naprosto vymaže mozek a připomene mi, proč je právě ona tou jedinou.
Naše životy se řídí naprosto odlišnými rytmy. Anna měla vždycky dokonalý spánkový režim. Je učitelka v mateřské školce, takže vstává brzy ráno, plná energie pro den s dětmi. Je jako ranní slunce. Já jsem pravý opak. Jsem architekt a mé nejkreativnější hodiny přicházejí pozdě v noci, když celý dům utichne a svět venku ztichne. Tehdy, nad svými nákresy a modely, se dokážu nejlépe soustředit. Často pracuji do dvou nebo do tří do rána, poháněn kávou a tichým bzučením počítače.
Včerejší den byl obzvlášť náročný. Mám na stole obrovský projekt pro velmi náročného klienta. Termín se blíží a klient si na poslední chvíli vymyslel sérii zásadních změn. Celý den jsem strávil v napětí, řešil problémy a cítil, jak mi na ramenou leží tíha celého světa. Večer jsem se vrátil domů, dal Anně pusu na dobrou noc a znovu usedl k práci. Cítil jsem se vyčerpaně, frustrovaně a osaměle ve svém vlastním stresu. Proč to vlastně dělám? Stojí to za to? honilo se mi hlavou.
Kolem druhé ranní jsem to konečně vzdal. S pocitem porážky jsem si vyčistil zuby a co nejtišeji jsem se vkradl do naší ložnice. Anna klidně spala, její dech byl pravidelný a tichý. Opatrně jsem si lehl na svou stranu postele, tělo ztuhlé od celodenního sezení, a zíral do tmy na strop. V hlavě mi stále vířily myšlenky na práci.
A právě v tu chvíli se to stalo. Jako každou jednu noc.
Zpod peřiny se pomalu vysunula její noha a našla si cestu přes malou propast mezi námi. Její malé, teplé chodidlo se jemně položilo na můj studený nárt. Ten dotek byl jako blesk. Někdy to doprovází malé, rozkošné „hmm?“ s tázavou intonací, jako by se její spící podvědomí ptalo: „Jsi to ty? Jsi v pořádku doma?“
Někdy mě dokonce svým chodidlem tak nějak… pohladí. Položí ho na to mé a pak poklepe prsty, jako by to bylo gesto „ahoj“ nebo „hmm, všechno je v pořádku, jsi tady“. A dělá to naprosto nevědomě, ze spánku.
Můžu mít ten nejhorší den v životě, můžu být na pokraji toho, že si rvu vlasy stresem. Ale jakmile to udělá, jakmile ucítím to její teplé chodidlo na svém, všechny ty starosti, ten vztek, ta frustrace… všechno se to v jediné vteřině rozpustí. Nemůžu si pomoct a začnu se tiše smát do tmy.
Je to malá, nevědomá věc, ale pro mě je to ten nejčistší a nejupřímnější projev lásky. Je to důkaz, že i když spí, její podvědomí ví, že jsem se vrátil do postele, a chce se ujistit, že jsem v pořádku a nablízku. V tu chvíli vím, že bez ohledu na to, jak těžký byl den, jsem doma. Vím, proč se snažím a pro koho to všechno dělám. Je to náš tichý, noční jazyk, kterému rozumíme jen my dva, i když ona o něm ani neví. A to je vše, na čem záleží.
