Článek
Kvůli problémům s pamětí a minulým pokusům si ublížit mi léky musí dávat někdo jiný. Každý večer kolem sedmé jdu nahoru za otčímem pro prášky. On si pokaždé prohledá kapsy, zamračí se a řekne: „Dneska nic, všechno došlo.“ A pak se usměje a podá mi je. Každý jeden večer.
Můj biologický otec takovéhle „tátovské“ vtipy nedělal. Ten mi vyprávěl všechny důvody, proč bych měla nenávidět svou matku. Říkal mi, jak hloupnu, když jsem v její péči. Když se vrátil z vězení, omlouval se mi… tak jednou, dvakrát do roka, protože mu to řekli v protialkoholní léčebně. A když jsem mu řekla, že si pamatuju, jak mě bil, tvrdil, že si to pamatuju špatně. Ne, on tátovské vtipy nedělal.
Ani otčím po něm nedělal tátovské vtipy. Ten mi říkal, jak jsem špatná a že na mě matka je moc měkká. Bral mi věci bezdůvodně, jen aby ukázal, že má nade mnou moc. Ponižoval mě. Byl v něčem horší než můj pravý otec, protože ten byl aspoň tak dobrý manipulátor, že mě přesvědčil, že vlastně netrpím. Ne, ani on tátovské vtipy nedělal.
Ale můj současný otčím tátovské vtipy dělá. Vypráví mi o všech filmech, které viděl. Baví se se mnou o Marvelu a DC, protože jsem asi jediná v jeho životě, kdo sdílí jeho nadšení pro superhrdiny. Občas vytáhne historky z vojny a já si z něj dělám legraci, že je „starej dědek, co vypráví historky z vojny“, ale ve skutečnosti mě fascinují.
A on dělá tyhle tátovské vtipy… a já si až teď uvědomila, jak moc pro mě tenhle „tátovský“ rys znamená.
Trauma mi brání říct mu „tati“. Trauma mi brání říct mu, že ho mám ráda. Část mého mozku mi říká, že nemůžu, že když se na něj upnu, zase mi někdo ublíží. Část mého mozku se štítí „tátovských“ věcí, protože si myslí, že všichni „tátové“ jsou zlí.
Ale on každý večer řekne ten samý vtip.
A já se mu pokaždé zasměju.
Protože to je jediný způsob, jakým mu umím říct, jak moc pro mě znamená.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
