Článek
Musím se vám k něčemu přiznat. K něčemu, co je moje malé, trochu trapné tajemství, o kterém neví ani můj přítel. Trpím občas na zácpu. Znáte to, ten pocit, když jste zabetonovaní a víte, že vás čeká dlouhý a neúspěšný boj na oné místnosti. Zkoušela jsem všechno – švestky, lněné semínko, hodně vody. Ale nic nefunguje tak spolehlivě jako můj malý mentální trik.
Když cítím, že se schyluje k problému, sednu si na záchod, zavřu oči a přenesu se v mysli pryč. Najednou nejsem Dita (32) v panelákovém bytě v Praze. Jsem slepice. Obyčejná, hnědá slepice jménem Pipka a sedím v kurníku na starém statku někde na Vysočině. Cítím vůni slámy a sena. Slyším tiché kdákání svých družek.
A vím, že mám před sebou důležitý úkol. Musím snést vejce. Protože venku už na něj čeká starý, chudý farmář. Představuju si ho úplně živě – vousatý stařík v kostkované košili a ošoupané zástěře. Už si chystá pánvičku. Těší se na svou snídani, na vajíčko na slanině, které mu dodá sílu na celý den práce na poli. A já, slepice Pipka, ho přece nemůžu zklamat!
Tak se soustředím. Vzpomenu si na toho chudáka farmáře. Na tu jeho prázdnou pánvičku. A s veškerou svou slepičí vůlí a odhodláním začnu tlačit. Představuju si, jak to vajíčko pomalu, ale jistě postupuje na světlo světa. Pro toho farmáře! Pro jeho snídani!
A pokaždé se stane zázrak. Najednou to jde. Úleva! Mise splněna. Otevřu oči, jsem zpátky ve své koupelně, spláchnu a cítím se jako hrdinka.
Možná jsem divná, já vím. Ale funguje to. A ten pocit, že jsem právě zachránila snídani jednoho chudého farmáře, je k nezaplacení.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
