Článek
Byl jsem ten spolehlivý, ten, na koho se dá spolehnout, ten, kdo všechno zvládne. A pak, jednoho deštivého úterního odpoledne, mi tu páteř jedinou větou zlomili. „Pane Nováku, z důvodu restrukturalizace je vaše pozice s okamžitou platností zrušena.“
Seděl jsem v chladné, neosobní zasedačce naproti ženě z personálního oddělení a mému přímému nadřízenému, který se mi nedokázal podívat do očí. Poslouchal jsem ta prázdná, korporátní slova – „optimalizace“, „nadbytečnost“, „odstupné“ – ale můj mozek je odmítal zpracovat. Dvacet let. Dvacet let jsem té firmě dal všechno. Přesčasy, víkendy, služební cesty. A teď jsem byl jen položka v tabulce, kterou bylo potřeba vyškrtnout.
Cesta z kanceláře byla potupná. S malou krabicí, do které jsem si sbalil fotky dětí, oblíbený hrnek a pár osobních věcí, jsem procházel kolem svých bývalých kolegů. Někteří se dívali stranou, jiní mi hodili rychlý, soucitný pohled. Cítil jsem se jako vyvrhel. Cesta autem domů byla jako v mlze. V hlavě mi vířila jediná, panická myšlenka: Co teď budu dělat? Jak to řeknu Evě? Jak zaplatíme hypotéku? Můj pocit selhání byl absolutní a zdrcující.
Když jsem odemkl dveře našeho bytu, Eva byla v kuchyni. Okamžitě poznala, že je něco špatně. „Co se stalo, Tomáši? Jsi nějaký bledý,“ zeptala se a v jejích očích byla starost. Nedokázal jsem chodit kolem horké kaše. „Vyhodili mě,“ řekl jsem a ta slova zněla cize a trapně. Čekal jsem cokoliv – pláč, výčitky, paniku.
Místo toho ke mně Eva přišla, beze slova mě objala a pevně mě držela. Bylo to dlouhé, tiché objetí, ve kterém nebyly žádné otázky, jen čistá, bezpodmínečná podpora. Když mě pustila, podívala se mi do očí. „To zvládneme,“ řekla klidně a pevně. „Nejsi v tom sám. Jsme v tom spolu.“ V tu chvíli jsem věděl, že i když jsem ztratil práci, to nejdůležitější jsem stále měl.
Večer jsme to museli říct dětem, patnáctileté Lucii a třináctiletému Petrovi. Jejich reakce mě ohromila. Čekal jsem, že budou zklamaní, že se budou bát. Místo toho se v nich probudila nečekaná dospělost. „Tati, to nevadí,“ řekla Lucka. „Ten lyžařský kurz stejně nepotřebuju. Můžu si najít brigádu.“ Petr přikývl. „A já prodám tu herní konzoli, stejně už ji moc nehraju.“ Jejich okamžitá snaha pomoct a obětovat se pro rodinu mě dojala až k slzám.
Nejtěžší pro mě bylo zavolat mým rodičům. Můj otec je stará škola, muž, pro kterého byla práce a schopnost uživit rodinu vždycky tou nejvyšší hodnotou. Styděl jsem se mu přiznat, že jsem selhal. Ale Eva trvala na tom. „Nejsi ostrov, Tomáši. Musíme jim to říct. Jsme rodina.“ A tak jsem to udělal.
Reakce mé rodiny byla něco, na co nikdy nezapomenu. Můj otec, se kterým jsem měl vždycky trochu komplikovaný a odtažitý vztah, mi druhý den zavolal. „Hele, synu,“ řekl trochu neohrabaně, protože nikdy neuměl mluvit o citech. „Slyšel jsem, co se stalo. Je to těžký, já vím. Ale kdybyste cokoliv potřebovali, tak se ozvi. Máme s mámou nějaký úspory, kdyby bylo nejhůř. Hlavně se z toho neposer.“ Ta jeho drsná, ale upřímná slova pro mě znamenala víc než jakákoliv psychologická podpora.
Moje matka nezavolala. Ta rovnou jednala. Druhý den stála u našich dveří se dvěma obrovskými hrnci. V jednom byla svíčková, ve druhém guláš. „Abyste měli co jíst a nemuseli se starat o vaření,“ řekla jen, pohladila mě po tváři a zase odešla. Byl to ten nejčistší projev mateřské lásky.
Moje mladší sestra, která pracuje v personální agentuře, mi ještě ten večer volala. „Pošli mi okamžitě svůj životopis,“ nařídila mi. „Přepíšu ti ho, připravím tě na pohovory a proklepnu všechny své kontakty. Z toho se dostaneš, brácha, uvidíš.“
Během jediného dne se kolem mě vytvořila neviditelná, ale neuvěřitelně silná síť podpory. Všichni ti lidé, se kterými jsem měl občasné spory, se kterými jsem se vídal jen na rodinných oslavách, se v momentě mé největší krize spojili. Ukázali mi, že moje hodnota není definována mou pracovní pozicí. Ukázali mi, že jsem milován pro to, kým jsem, ne pro to, co dělám nebo kolik vydělávám.
Hledání nové práce bylo těžké a plné odmítnutí. Ale bylo to jiné. Nebyl jsem v tom sám. Moje žena byla můj kouč a největší fanynka. Moje sestra byla moje profesionální poradkyně. Moji rodiče byli moje logistická a stravovací podpora. Moje děti mi každý den připomínaly, pro co vlastně bojuju.
Nakonec jsem po třech měsících našel novou práci. Možná ne tak dobře placenou, ale v menší, přátelštější firmě, kde si lidí váží víc. Ztráta mého starého zaměstnání byla jedna z nejhorších a nejstresovějších zkušeností mého života. Ale dnes, s odstupem času, vím, že to bylo i obrovské požehnání. Donutilo mě to zastavit se a přehodnotit svůj život. A hlavně mi to ukázalo tu nejcennější věc, kterou mám. Mou rodinu. Musel jsem přijít o práci, abych si naplno uvědomil, jaké bohatství v nich mám. A to je zjištění, které bych za žádnou manažerskou pozici na světě nevyměnil.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
