Článek
Moje matka může sedět naproti mně v obýváku a plakat, protože jí zemřela kamarádka nebo sestřenice, a já s ní ani nehnu. Neposkytnu jí absolutně žádnou emoční podporu a schválně se chovám jako kus ledu.
Zatímco se jí po tvářích kutálí slzy, já jen monotónním, bezemočním hlasem procedím mezi zuby: „No jo, budeš se s tím muset smířit. Pláč ti ho zpátky nevrátí.“ Nebo jen prostě: „Aha, tak to je blbý.“ Někdy, když chci být obzvlášť krutá, dodám: „Tak si najdi novou kamarádku, ne?“ a okamžitě se snažím změnit téma.
Proč to dělám? Protože mi vrací ozvěny mé vlastní minulosti.
Když mi bylo šestnáct, můj kamarád se utopil na lomu, když jsme tam blbli ve vodě. Když jsem přišla domů a zhroutila se v slzách, matka na mě začala křičet, ať se okamžitě vzpamatuju, že nejsem malá. Když mi v devatenácti zemřel nejlepší kamarád – dostal silný diabetický záchvat, ztratil vědomí a zřítil se hlavou napřed ze schodů, což nepřežil – moje reakce byla samozřejmě hysterická. Matčina odpověď? „Ještě jednou tě uslyším fňukat, tak tě odvezu do Bohnic, tam tě srovnají!“
Asi si umíte představit, jak na tom šestnáctiletá holka, které se utopí kamarád, nebo devatenáctiletá, která v podstatě přišla o bráchu, asi bude. Nebudete potichu. Budete řvát, plakat a bude vás to bolet. Ale moje matka mě v těch nejzranitelnějších chvílích naučila, že smutek je slabost a slzy jsou na ostudu.
Takže teď, o mnoho let později, když ona potřebuje rameno na vyplakání, nabídnu jí jen chladné, prázdné fráze, které mě naučila používat ona sama. Sklízí přesně to, co do mě v mládí zasela. A já necítím ani špetku viny.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
