Článek
Jenže život má někdy velmi drsný smysl pro humor a dokáže vám vaše předsudky a vaši pýchu omlátit o hlavu s nečekanou silou.
Všechno to začalo, když jsem přišla o práci. Galerie, kde jsem pracovala, zkrachovala a já jsem se ocitla na dlažbě. S mým humanitním vzděláním a minimální praxí byla šance na nalezení nové, smysluplné práce téměř nulová. Moje úspory se rychle tenčily. Nejdřív jsem přestala chodit do kaváren. Pak jsem zrušila předplatné na streamovací služby. Nakonec přišel den, kdy jsem otevřela lednici a našla v ní jen světlo, půlku staré cibule a zbytek hořčice. V peněžence jsem měla poslední padesátikorunu, která musela vydržet do konce týdne, kdy mi měla přijít podpora v nezaměstnanosti.
Ten pocit byl zdrcující. Byla to směsice paniky, studu a naprosté beznaděje. Byla jsem příliš hrdá na to, abych zavolala rodičům nebo kamarádům a poprosila o pomoc. Ta představa, že bych musela přiznat, že jsem selhala, byla pro mě horší než hlad. Ten večer jsem seděla v tichém, studeném bytě a přemýšlela, co budu dělat.
A pak jsem si vzpomněla na Janu. Byla to starší, trochu excentrická paní, kterou jsem znala z jednoho kurzu keramiky. Jednou nám s pobaveným úsměvem vyprávěla, že většinu svého jídla „zachraňuje“ z kontejnerů za velkými supermarkety. Tehdy jsem si myslela, že je to jen nějaká její podivínská, aktivistická manýra. Ale teď, v mém zoufalství, se mi její slova vrátila s novou naléhavostí.
Čekala jsem až do jedenácti večer, kdy už ulice ztichly. Oblékla jsem si tmavé oblečení, na hlavu si dala kapuci a s batohem na zádech jsem se vydala na svou první, potupnou výpravu. Cítila jsem se jako zloděj. Srdce mi bušilo až v krku a každé projíždějící auto ve mně vyvolalo paniku. Došla jsem za velký supermarket na okraji sídliště. Tam, v tmavém koutě u zásobovací rampy, stály ony. Obrovské, plastové kontejnery.
S roztřesenýma rukama jsem otevřela víko jednoho z nich. Uvnitř byla tma a zápach. Ale když jsem si posvítila mobilem, uviděla jsem něco, co jsem nečekala. Nebyl to jen shnilý odpad. Na vrchu ležely celé, neotevřené pytle pečiva z předchozího dne. Síťky s pomeranči, kde jen jeden jediný kus byl plesnivý. Kelímky s jogurty, kterým končila trvanlivost ten den. Zelenina, která byla trochu povadlá nebo měla neforemný tvar, a proto byla neprodejná.
Opatrně, jako bych kradla korunovační klenoty, jsem začala ty věci vytahovat a skládat do batohu. Cítila jsem se provinile, ale zároveň ve mně rostl zvláštní pocit vzrušení a vzdoru. Tohle není odpad. Tohle je jídlo. Dokonale dobré jídlo.
Když jsem se vrátila domů a vyskládala svůj „úlovek“ na kuchyňskou linku, nemohla jsem tomu uvěřit. Měla jsem před sebou víc jídla, než jsem si mohla dovolit koupit za celý týden. A tehdy se stalo to, co popisovala ta hláška na začátku. Přišla inspirace.
Najednou jsem se na jídlo dívala úplně jinak. Neměla jsem na výběr, co si uvařím. Musela jsem vařit z toho, co jsem měla. Ten mírně povadlý pórek, pár scvrklých mrkví a jogurt těsně před expirací se v mé hlavě proměnily v ingredience pro krémovou zeleninovou polévku. Ze staršího chleba se staly krutony. Z pomačkaných banánů skvělý chlebíček. Začala jsem být neuvěřitelně kreativní. Učila jsem se nové recepty, kombinovala chutě. Moje kuchyně, dříve místo rychlých a nudných večeří, se proměnila v laboratoř.
Začala jsem chodit pravidelně. A zjistila jsem, že v tom nejsem sama. Potkávala jsem tam další lidi. Studenty, důchodce, matky samoživitelky. Lidi jako já, které systém nějakým způsobem semlel. Ale nebyli to žádní ztroskotanci. Byli to vynalézaví, hrdí lidé, kteří se odmítli vzdát. Vytvořili jsme si malou, tichou komunitu. Vyměňovali jsme si tipy, kde je zrovna „dobrý úlovek“, a občas jsme si i vyměňovali potraviny. Stud se úplně vytratil. Nahradil ho pocit sounáležitosti a tichého protestu proti neuvěřitelnému plýtvání.
Jednou jsme našli celý karton luxusních švýcarských čokolád, který vyhodili jen proto, že byl pomačkaný obal. Ten večer jsme si s dalšími „potápěči“ udělali malou hostinu v parku. Jedli jsme tu nejdražší čokoládu a smáli jsme se absurditě světa.
Dnes už mám novou práci. Mohla bych si zase dovolit nakupovat v supermarketu. Ale občas, jednou za čas, se tam po setmění stále vracím. Už ne z nutnosti. Ale z principu. Ta zkušenost mě změnila. Naučila mě vážit si jídla. Naučila mě kreativitě a skromnosti. A ukázala mi, že i na tom nejtemnějším a nejšpinavějším místě, jako je kontejner za supermarketem, může kvést inspirace, lidskost a naděje.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
