Článek
A největším strašákem v mém kalendáři je daňové přiznání. Každý rok si slibuji, že to tentokrát udělám s předstihem, v klidu a bez stresu. A každý rok skončím stejně: poslední březnový víkend, zavalený hromadou faktur a účtenek, s očima zarudlýma od zírání do počítače a s náladou pod psa.
Letos tomu nebylo jinak. Celou sobotu a neděli jsem strávil nad účetnictvím. Sčítal jsem, odčítal, bojoval s formuláři a proklínal den, kdy jsem se rozhodl podnikat. V neděli večer, kolem jedenácté, jsem byl konečně hotov. S pocitem obrovské úlevy jsem vytiskl finální verzi, podepsal ji a položil tu úhlednou hromádku papírů na konferenční stolek v obýváku. Připravil jsem si ji tak, abych ji ráno jen popadl a cestou do kanceláře ji odevzdal na finančním úřadě. Byl to poslední den lhůty. S pocitem dobře vykonané práce jsem si šel konečně lehnout.
Ráno mě probudilo slunce a podezřelé ticho. Můj pes, Alík, což je velký a poněkud ztřeštěný zlatý retrívr, mě obvykle budí tím, že mi olizuje obličej. Dnes ale nic. Sešel jsem dolů do obýváku. A tam jsem se zastavil. To, co jsem uviděl, mi na chvíli zastavilo srdce.
Můj obývací pokoj vypadal, jako by v něm vybuchla papírna. Všude, naprosto všude, se válely miliony malých, oslintaných, rozkousaných kousíčků papíru. A uprostřed té spouště, s výrazem naprosté blaženosti, ležel Alík. Vrtěl ocasem a na nose se mu lepil malý útržek růžového formuláře. Zvedl ke mně hlavu a pyšně si odfrkl.
Zůstal jsem stát v naprostém šoku. Pak jsem se podíval na konferenční stolek. Hromádka papírů byla pryč. A já jsem s ledovou hrůzou poznal barvy těch papírových konfet, které pokrývaly můj koberec. Růžová a bílá. Barvy daňového přiznání. Můj pes, můj milovaný, věrný přítel, sežral mé kompletní daňové přiznání. Včetně všech příloh. V poslední den termínu pro odevzdání.
První reakce byla panika. Začal jsem ty kousíčky sbírat v naivní naději, že je snad nějak slepím dohromady. Bylo to marné. Bylo to spíš papírové pyré než skládačka. Druhá reakce byl vztek. Chtěl jsem na toho psa křičet, ale když jsem se podíval na jeho nechápavý, radostný výraz, nedokázal jsem to. On si myslel, že mi připravil skvělou ranní zábavu. Třetí reakce byla naprostá beznaděj.
Co teď budu dělat? Věděl jsem, že musím na finanční úřad. Ale co jim tam mám říct? Představoval jsem si ten rozhovor. „Dobrý den, nesu vám daňové přiznání. Tedy, jeho zbytky. Sežral mi ho pes.“ Znělo to jako ta nejhorší a nejotřepanější výmluva na světě. Kdo by mi tohle proboha uvěřil?
V záchvatu zoufalé geniality jsem vytáhl mobil. A začal jsem fotit. Fotil jsem tu spoušť v obýváku. Fotil jsem detail na rozkousané formuláře. A hlavně, fotil jsem Alíka, hlavního pachatele, jak leží uprostřed svého díla zkázy. Pak jsem se sebral a s těžkým srdcem jsem se vydal na finanční úřad, připraven na nejhorší.
Na úřadě byla samozřejmě obrovská fronta, plná dalších opozdilců. Když na mě konečně po hodině čekání přišla řada, přistoupil jsem k okénku, za kterým seděla přísně se tvářící úřednice ve středních letech. Z jejího výrazu bylo jasné, že už slyšela všechno a nic ji nemůže překvapit.
„Dobrý den,“ vykoktal jsem. „Já mám problém. Já vím, že to bude znít neuvěřitelně, ale já jsem měl to přiznání připravené. Ale můj pes… on mi ho přes noc sežral.“
Paní úřednice zvedla hlavu od svých papírů. Podívala se na mě pohledem, který by dokázal zmrazit lávu. Bylo v něm opovržení, únava a nulová ochota věřit. „Pane,“ řekla suše. „Tuhle výmluvu už jsem slyšela. Stejně jako ‚rozbila se mi tiskárna‘ a ‚ukradli mi notebook‘. Příště si vymyslete něco originálnějšího. Dnes je poslední den. Pokud to tady do čtyř hodin nebudu mít, naskočí vám penále.“ A chystala se zavolat dalšího klienta.
„Ale já mám důkaz!“ vykřikl jsem zoufale. „Já vám to můžu dokázat!“ Paní se na mě znovu podívala, tentokrát s lehkým zájmem. Vytáhl jsem mobil a s třesoucí se rukou jsem jí ukázal ty fotky. Fotku zdevastovaného obýváku. A hlavně, tu fotku Alíka s kouskem formuláře na čumáku.
Paní úřednice si vzala můj telefon. Chvíli si ty fotky prohlížela. Její přísný výraz se nezměnil. Pak si ale přiblížila detail na Alíkovu provinilou, ale zároveň hrdou tvář. A pak se to stalo. Koutek jejích úst se nepatrně pohnul. Pak další. A pak se z ní ozval zvuk, který jsem nečekal. Krátké, potlačené odfrknutí. A pak se rozesmála. Nebyl to hlasitý smích. Byl to tichý, unavený, ale upřímný smích ženy, která si myslela, že už ji nic nepřekvapí.
„Dobře, pane,“ řekla, když se uklidnila a vrátila mi telefon. „Tohle jsem tu za třicet let praxe ještě neviděla.“ Její tón byl najednou lidský. Dala mi novou sadu formulářů, ukázala mi prázdný stůl v rohu a řekla, ať si to zkusím vyplnit znovu podle svých poznámek. „A máte na to čas do konce úředních hodin. Ale bez penále,“ dodala a skoro se usmála.
Strávil jsem další čtyři hodiny na finančním úřadě a dával jsem dohromady své daňové přiznání číslo dvě. Ale už jsem se nezlobil. Ta malá chvíle lidského spojení, ten smích paní úřednice, mi nějakým způsobem vrátila víru v systém.
Od té doby všechny důležité dokumenty zamykám. A Alík dostal přezdívku „Finančák“. Ten den byl jeden z nejstresovějších v mém životě. Ale také mě naučil dvě věci. Zaprvé, že výmluva „sežral mi to pes“ může být někdy pravdivá. A zadruhé, že když už musíte finančnímu úřadu něco dokazovat, je dobré mít u sebe fotku roztomilého, i když destruktivního, zvířecího pachatele.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
