Článek
Až do mých šesti let jsem měla pocit, že mám tu nejlepší mámu na světě. Žily jsme jen my dvě a já si pamatuji smích, pohádky a pocit bezpečí. Pak ale potkala mého otčíma a náš život se proměnil v peklo. Byl to muž posedlý různými konspiračními teoriemi a fanatickou vírou v Boha. A já jsem musela s hrůzou přihlížet, jak se mu moje máma den za dnem víc a víc podřizuje a mění v cizího, chladného člověka.
Přestěhovali jsme se na samotu u lesa, daleko od všech. Máma na jeho příkaz přerušila veškeré styky s naší rodinou. Začala chodit do podivné církve a můj život se obrátil vzhůru nohama. Krátce nato se jim narodila moje mladší sestra. A když máma po porodu na čas onemocněla, můj osud byl zpečetěn. V jedenácti letech mě odhlásili ze školy. Mým novým úkolem bylo starat se o miminko a o celou domácnost.
Můj denní režim byl jako z hororu. Ráno jsem vstala, uklidila, postarala se o sestru, vyprala. Když se otčím vrátil z práce, musela být na stole teplá večeře. A po večeři jsem mu musela masírovat nohy a plnit každé jeho přání. Byla jsem jejich služka. Jediný, kdo směl v domě používat techniku, byl on. Byla jsem tak úplně odříznutá od světa, bez kamarádů, bez jakékoliv podpory. Nevěděla jsem, že to, co se mi děje, není normální.
Když mi bylo třináct, máma se uzdravila a já jsem doufala, že se budu moci vrátit do školy. Na chvíli mi to dovolili. Byla jsem ve škole asi měsíc. Ale ten měsíc mi změnil život. Podařilo se mi získat starý telefon od jedné spolužačky a tajně jsem si uložila čísla na pár kamarádek. Pak mě ale ze školy zase odhlásili. Prý zjistili, že mám ve třídě spolužáky, kteří jsou homosexuálové, a nechtěli, aby mě „zkažený svět“ ovlivnil.
I přes to jsem zůstala v kontaktu s jednou kamarádkou. Telefon jsem pečlivě schovávala a psala si s ní jen v noci, pod peřinou. Jednou jsem se jí svěřila s tím, co se u nás doma děje. To, co jsem jí napsala, ji zřejmě vyděsilo natolik, že na nás zavolala policii.
Jednou v noci u nás zazvonili policisté. Vyslýchali mé rodiče a oznámili jim, že ráno přijde kontrola ze sociálky. Jakmile policie odjela, rozpoutalo se peklo. Vtrhli mi do pokoje, našli můj telefon a zničili všechno, co pro mě mělo nějakou cenu. Mé knížky, deníky, i pár kousků kosmetiky, které jsem si schovávala.
Jejich vztek se stupňoval. A pak to přišlo. Máma, ta samá žena, která mě kdysi milovala, na mě s ledovým klidem ukázala prstem ke dveřím. „Sbal si věci a vypadni,“ řekla. „Už tě tady nechceme.“ V slzách jsem si sbalila malý batoh a ona mě ve třinácti letech vyhodila do tmy. Bylo to naposledy, co jsem ji viděla.
Nějakou dobu jsem se potulovala po známých. Zůstala jsem u té kamarádky, která zavolala policii. S její pomocí se mi podařilo najít kontakt na máminy rodiče, mé prarodiče, se kterými mi zakázali se stýkat. Babička s dědou pro mě okamžitě přijeli. Když viděli, v jakém jsem stavu, plakali. Vzali si mě k sobě a od toho dne žiji s nimi. Jsou to ti nejlepší rodiče, jaké jsem si kdy mohla přát.
A teď se dostávám k tomu, proč to všechno píšu. Nedávno se máma zničehonic ozvala mému dědovi. Prý by chtěla, aby se vídal s mou mladší sestrou. Děda souhlasil, chyběla mu. Při jedné z návštěv se mámy zeptal, proč se odmítá bavit se mnou a s babičkou. A její odpověď mu vyrazila dech.
Vysvětlila mu, že se na ně zlobí, protože si mě tehdy vzali k sobě. Ukázalo se, že mě celou dobu sleduje na sociálních sítích přes falešný účet. Zlobí se a odmítá mi dovolit vidět mou sestru, protože si myslí, že když mě tehdy vyhodila, nikdo mi neměl pomáhat. Že jsem měla skončit na ulici.
Ano, čtete správně. Moje vlastní matka je naštvaná, protože nejsem bezdomovec. Protože se o mě postarali její vlastní rodiče. V jejím zvráceném světě jsem měla trpět, abych se „poučila“, a prarodiče jí ten trest zkazili.
Když mi to děda říkal, nebyla jsem smutná. Byla jsem jen zmatená. Její logika je tak šílená, že to ani nejde pochopit. Mám teď svůj život, svou rodinu, kterou miluji, a jsem šťastná. A i když mi vždycky bude chybět ta máma, kterou si pamatuji z dětství, když vidím, jak moc se zbláznila, je pro mě jednodušší žít bez ní. Její nenávist je tak absurdní, že už mi ani nemůže ublížit.
