Článek
S Veronikou jsme byly nejlepší kamarádky od střední školy. Byly jsme nerozlučné. Prošly jsme si spolu vším – prvními láskami, zklamáními, stresem z maturity. Byla to ta osoba, které jsem volala jako první, když se stalo něco dobrého i zlého. I na vysoké škole jsme skončily ve stejné partě přátel. Věřila jsem, že naše pouto je nezničitelné. Byla pro mě jako sestra, kterou jsem nikdy neměla.
Minulý pátek večer jsme se s celou naší partou sešli jako obvykle. Byla to normální, veselá noc plná smíchu a povídání. Já jsem si dala jen jeden drink, Veronika měla asi tři nebo čtyři. Když se večer chýlil ke konci, navrhla, abychom šly k ní. Souhlasila jsem.
U ní doma panovala stále skvělá nálada. Původně jsem neplánovala u ní přespat, ale prosila mě, ať zůstanu, že si ráno můžeme dát společnou snídani. S radostí jsem přikývla. Řekla mi, že si jde do svého pokoje zavolat se svým přítelem, který je na dálku. Objaly jsme se, řekly si „mám tě ráda, dobrou noc“, a já jsem si šla lehnout do pokoje pro hosty. Cítila jsem se šťastně a v bezpečí.
Asi o dvacet minut později, když už jsem skoro usínala a jen tak jsem projížděla telefonem, mi pípla zpráva. Byla od Veroniky, která byla jen v pokoji vedle. Zpráva zněla: „Spí v pokoji pro hosty, takže ji nechci moc nahlas pomlouvat.“
Zůstala jsem zírat na displej, naprosto zmatená. Co to má znamenat? Je to nějaký divný vtip? Nechápavě jsem jí odepsala jednoduché: „Cože?“
O pár vteřin později přišla další, delší zpráva. A ta mi zlomila srdce na tisíc kousků. „Už je to tak otravný. Pořád se na mě lepí a já se snažím přijít na nějaký uctivý způsob, jak se jí zbavit, ale ona to nechápe. Prostě už není taková zábava, jako bývala, a já nevím, co s ní mám dělat.“
V tu chvíli se mi zastavil svět. Četla jsem ta slova znovu a znovu, ale můj mozek je odmítal přijmout. Bylo to, jako bych dostala facku. Ta slova byla tak chladná, tak bezcitná. Moje nejlepší kamarádka. Ta dívka, které jsem svěřovala svá největší tajemství.
Cítila jsem, jak mi po tvářích stékají horké slzy. Už jsem v tom domě nemohla zůstat ani o vteřinu déle. Bylo 2:45 ráno, ale bylo mi to jedno. Potichu, abych ji nevzbudila, jsem si sbalila svých pár věcí. Každý zvuk mi připadal ohlušující. Srdce mi bušilo až v krku. Proklouzla jsem zadními dveřmi ven do studené noci a utíkala domů, jako by za mnou hořelo.
Druhý den ráno mi od ní přišla hlasová zpráva. Omlouvala se. Říkala, že byla opilá a že tu zprávu chtěla poslat svému příteli. A pak přišla další rána, která jen potvrdila to, co už jsem věděla. „Promiň, Kláro,“ řekla, „ale prostě už nejsi taková zábava jako dřív. Vzdálily jsme se od sebe.“
Nebyla to omluva. Bylo to potvrzení.
Moje srdce je na kusy. Je divné truchlit pro někoho, kdo je stále naživu, ale přesně to teď dělám. Truchlím pro naše přátelství, které, jak se ukázalo, bylo jen jednostranné.
Cítím, že o tom nemůžu říct nikomu z naší party přátel, nechci je stavět do nepříjemné situace. Takže posledních pár dní trávím sama, truchlím a snažím se připomínat si, že je mi jen dvacet a že se z toho dostanu a najdu si nové přátele.
Ale za pár týdnů mám své jednadvacáté narozeniny. A teď se bojím, že je nebudu mít s kým oslavit.
