Článek
Náš vztah byl jako z pohádky. Tomáš byl pozorný, milý, otevíral mi dveře, myl nádobí, nosil mi květiny jen tak. Po sedmi měsících jsem byla přesvědčená, že jsem konečně našla muže, který je nejen okouzlující, ale i empatický a chápavý. Tento týden jsem ale zjistila, jak hluboce jsem se mýlila. Přišla na mě jedna z nejhorších menstruací za poslední léta. Kdo to nezažil, nepochopí. Nejde jen o bolest břicha. Jsou to křeče v celém těle, které vám vystřelují do zad a do nohou, únava tak hluboká, že se sotva udržíte na nohou, a nevolnost, při které je myšlenka na jídlo jako noční můra.
Měli jsme naplánovanou večeři uprostřed týdne, ale já jsem věděla, že to nezvládnu. Napsala jsem mu zprávu, ve které jsem se omluvila, a vysvětlila mu, že ležím schoulená v posteli s nahřívacím polštářkem a léky proti bolesti. Čekala jsem zprávu plnou pochopení, něco jako: „To mě mrzí, lásko, odpočívej.“ Místo toho mi zavolal. Jeho první otázka nebyla „Jsi v pořádku?“, ale skeptické: „Opravdu je to tak zlé?“
Snažila jsem se mu to vysvětlit. Řekla jsem mu, že ano, že je mi opravdu zle a že jsem kvůli křečím v minulosti dokonce několikrát omdlela. A on? On se zasmál. Nebyl to milý, chápavý smích. Byl to povýšený, pohrdavý smích muže, který si myslí, že ví všechno lépe.
„Vy holky jste s tímhle tak dramatické,“ řekl mi tónem, jako by mluvil s malým dítětem. „Moje sestra se taky vždycky vymlouvala na ‚bolesti břicha‘, aby nemusela na tělocvik.“
V tu chvíli jsem ztratila řeč. Srovnávat mou skutečnou, ochromující bolest s výmluvami své sestry ze školy? Snažila jsem se zachovat klid. „Tomáši,“ řekla jsem co nejpevněji, „ty jsi nikdy v životě nekrvácel z žádného tělesného otvoru týden v kuse. Možná bys to neměl komentovat.“
A on si, přísahám, na tom videohovoru protočil oči. Doslova. Pak se nadechl a nasadil svůj intelektuální tón, který používá, když si myslí, že má naprostou pravdu. „Hele, přemýšlej logicky,“ začal. „Kdyby to bylo opravdu tak zlé, jak by ženy vůbec mohly fungovat ve společnosti? Jak by mohly chodit do práce? Celá civilizace by se přece zhroutila.“
Jako by tisíce let historie, kdy ženy trpěly v tichosti, protože neměly na výběr, neexistovaly. Jako by moderní medicína a léky proti bolesti byly jen nějaký rozmar. V tu chvíli jsem si uvědomila, že nemluvím se svým partnerem. Mluvím s chodícím podcastem plným arogantních a nepodložených názorů.
Později jsem o tom mluvila se svou nejlepší kamarádkou a ta mi řekla něco, co mi od té doby neustále zní v hlavě. „Kláro, poslouchej. Jestli si myslí, že menstruační bolesti jsou mýtus, co si asi tak myslí o porodu? Nebo o souhlasu? Tenhle chlap tě neposlouchá a nerespektuje tvoji zkušenost.“
A já teď ležím v posteli, stále v bolestech, a nemůžu to dostat z hlavy. Ta její slova mi otevřela oči. Už nevidím toho milého, pozorného muže z prvních měsíců. Vidím někoho, kdo zlehčuje mou bolest, kdo mě nazývá dramatickou a kdo si myslí, že jeho teoretické, logické argumenty jsou nadřazené mé skutečné, fyzické realitě.
Jsem opravdu naštvaná a poprvé za celou dobu zpochybňuji náš vztah. Přeháním a je to jen jedna z těch věcí, kterou „muži nikdy nepochopí“ a měla bych to nechat plavat?
Nebo je tohle obrovský varovný signál, který bych neměla ignorovat?
Protože mám pocit, že jsem jen jednu další nevyžádanou radu od toho, abych mu poštou poslala simulátor menstruačních bolestí s odkazem na sbírku pro mozkové buňky.
