Článek
Vždycky jsem věděla, že v sobě něco mám. Potenciál. Talent. Jiskru. Ale vědět to a mít možnost to rozvíjet jsou dvě naprosto odlišné věci. A právě na vernisáži mé kamarádky Aničky mi tenhle rozdíl vrazil facku s plnou silou.
Dívala jsem se na ni, jak sebevědomě mluví o své tvorbě. Za ní stáli její rodiče, zářili pýchou a povzbuzovali ji. A já si vzpomněla. Vzpomněla jsem si, jak Aničku její táta vozil na všechny výtvarné soutěže. Jak jí máma kupovala drahé barvy a plátna. Jak její „čmáranice“ věšeli na zeď v obýváku jako největší umělecká díla.
A pak jsem si vzpomněla na sebe. Na to, jak mi doma říkali, že „malováním se neuživíš“. Na to, jak moje kresby byly jen „hezkou ztrátou času“. Na to, že místo podpory mého snu o umělecké škole jsem dostávala přednášky o důležitosti ekonomického vzdělání a „jistoty v životě“.
Nebyla to jen jejich nepodpora. Bylo to i tím, že jsem neměla prostor snít. Byla jsem příliš zaměstnaná tím, abych přežila v našem domácím emočním minovém poli. Příliš zaneprázdněná tím, abych byla tichá, nekonfliktní a neviditelná. Příliš pohlcená úzkostí, kterou nikdo nikdy nepojmenoval, natož aby mi s ní pomohl. Snít v takovém prostředí byl nebezpečný luxus.
A tak jsem svůj talent zamkla hluboko do sebe. Přestala jsem kreslit, přestala jsem doufat. Přesvědčila jsem sama sebe, že na to vlastně nemám a že rodiče mají pravdu.
Teď, když vidím Aniččin úspěch, nevidím jen její obrazy. Vidím ducha života, který jsem mohla žít já. Vidím tu obrovskou propast mezi ní a mnou. Ten náskok, který neměl nic společného s penězi. Náskok, který jí dala víra jejích rodičů. To, že ji někdo viděl. Skutečně viděl. A věřil v ni.
Ten smutek, který cítím, není jen lítost nad promarněnou kariérou. Je to hluboký žal. Truchlím pro tu malou holku, kterou jsem byla. Pro to zvědavé, talentované dítě, které se naučilo, že jeho sny jsou na obtíž. Pro holku, která musela schovávat své skicáky a své nadšení, aby zapadla do představ svých rodičů.
Stála jsem tam, uprostřed galerie, a nechala ten smutek, ať mě prostoupí. A pod ním, jako žhavé jádro, začalo pulzovat něco jiného. Tichý vztek. A pak, konečně, odhodlání.
Vím, že mě čeká spousta práce. Že musím dohnat roky, kdy jsem stála na místě. Ale když jsem odcházela z té galerie do chladného večera, něco se ve mně změnilo. Už jsem netruchlila. Slíbila jsem té malé holce v sobě, že teď ji uvidím já. Že jí dám všechnu tu podporu, kterou nikdy nedostala. Že teď už je v bezpečí a může konečně začít snít.
Máte také pocit, že ve vás dříme potenciál, který neměl šanci vykvést? Truchlíte pro tu verzi sebe, kterou jste se nikdy nestali? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je sdílení prvním krokem k tomu, abychom začali zalévat to, co v nás zbylo.
